Ježíš s lidskou tváří

2. prosince 2012 v 22:17 | Petr Šedý |  Dobrá zpráva
Advent
Milí přátelé, vstupujeme do adventního období. Zapálili jsme první svíčku na znamení prvního týdne adventu.
Advent znamená příchod. Ale příchod čeho nebo koho? Ano, přicházejí postupně vánoce. Přichází nakupování a stres a nebo také odpočinek, radost a dovolená. Přichází ale také mnohem
víc než to.
V duchovní rovině je advent příchodem Božím. Svíčka a její světlo symbolizuje příchod světla do temnoty. Příchod Božího Syna do světa. Sám Bůh se slituje a přichází mezi nás.
Ve starozákonním textu Izajáše připomíná prorok Boží příchod těmito slovy: 1 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.
5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje."
Tedy víc než 700 let před tím, než se narodil Ježíš Nazaretský, prorok Izajáš předpověděl Ježíšův příchod. Přijde světlo, které symbolizuje naději tohoto světa. Naději, že to dobře dopadne. Naději, že deprese skončí a Boží lid se vrátí ke svému Bohu. Toto dítě, o kterém ale prorok mluví, není obyčejným dítětem, ale je to Božský bohatýr, sám Otec věčnosti a Vládce pokoje. Tedy není to nikdo jiný než Bůh sám. Téma proroctví a jejich naplnění příští týden rozvine více
Mark, dnes bych se chtěl zaměřit na téma Ježíš s lidskou tváří.
Dovolte mi vysvětlit, proč zrovna toto téma. Jako křesťané máme někdy tendenci zapomínat na to, že Ježíš byl člověk. Jak jsem před chvílí ukázal hezky na textu proroctví, zkrátka řekneme, že v příchodu Božího Syna přichází sám Bůh do tohoto světa, což je neskutečná věc, která v nás má vyvolat údiv. Zapomínáme ale často na skutečnost, že v Ježíši Kristu se Bůh stává člověkem. Ježíš Nazaretský je vyjádřením skutečného lidství, skutečné pokory a lásky. Téma Ježíš s lidskou tváří je proto vyvážením, připomenutím, že Ježíš není jen Boží Syn, ale je stejně tak i opravdovým člověkem, je jedním z nás. On procházel tím vším, co je nám vlastní, slabostí, úzkostí, radostí, euforií, zklamáním, hněvem, soucitem a pokušením... až na jeden velmi důležitý rozdíl, jako člověk nezhřešil. My jako lidé hřešíme neustále, ale Ježíš nám ukazuje, jak má člověk doopravdy žít každý den a jak náš život nepromarnit. Ukazuje nám, jak máme prožívat a jak cítit a jak pracovat se svými pocity. Ukazuje nám, jak máme přemýšlet o světě. A ukazuje nám i jak máme jednat se sebou a s druhými.
Nejsme ale stroje, nemáme být bezcitní, bez zanícení, bez šťávy, křesťany, kteří zakládají svůj život jen na vůli a rozumu. Je třeba se naučit pracovat se svými emocemi. Křesťan, který neumí ovládnout svůj hněv, vztek, svou vášeň, svoje chmurné myšlenky je nezralý křesťan. Je možné být v Kristu, ale nebýt v oblasti pocitů Kristu vydán.
Proto se učíme, co znamená vydat naše emoce Kristu. Cílem křesťanského života není emoce potlačit a stát se bohy, ale místo toho si své pocity uvědomit a naučit se s nimi pracovat. Nestačí zkrátka Bohu odevzdat myšlenky a tělo, ale máme také Bohu odevzdat naše prožívání. Zkrátka Ježíš není jen Bohem, On je také člověkem.
O tom je právě advent, že si připomínáme Boží příchod v maličkém. Maličkém bezbranném člověku.
Ježíš je člověk a je pro nás vzor, kterému se chceme připodobňovat.
On je vzorem, který chceme následovat. A to jistě zahrnuje i oblast emocí. Jak říká apoštol Pavel v listu Efezským: "abychom dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti." Tedy míra naší zralosti je Ježíš jako člověk.
Proto se zaměřme dnes skrze krásný příběh z Ježíšova dospívání na Ježíšovo lidství a přemýšlejme nad sebou.
Člověk je celistvá bytost
Někteří lidé mají představu, že člověk se skládá ze třech částí, fyzické, duševní a duchovní.
Tyto části rozdělují člověka. Toto rozdělení vede k přesvědčení, že nezáleží na naší životosprávě a našich fyzických návycích. V jeden moment můžeme jít do kostela a být spojeni s Bohem a v druhý moment můžeme klidně být na oslavě a opít se. V jeden den se zbožně tvářím v rozhovoru
v církvi a v druhý moment křičím
na svou manželku. Tak to ale nejde. Nemůžeme naše tělo, myšlení a ducha rozdělovat. To, co děláme ve fyzické oblasti ovlivňuje naší psychiku a duchovní stav. Když jsem opilý, nemůžu si myslet, že se budu modlit. Když jsme fyzicky nemocní, ovlivní to i naše myšlení a rozhodně i způsob našeho duchovního prožívání. Podobně, když máme deprese, může se to podepsat i na našem fyzickém stavu. Člověk je zkrátka celistvá bytost. Podobně to platí i pro duchovní rovinu a pro zrání člověka. Nemůžeme si myslet, že je člověk duchovně zralý a přitom emočně nevyzrálý. Jedno souvisí s druhým. Když někdo nezvládá svoje pocity, tak nemůže být zralý ani v duchovní oblasti. Jedno zkrátka souvisí s druhým. Je naivní si myslet, že zbožně znějící modlitby nebo služba v církvi jsou více důležité než návaly vzteku a moje chování v každodenním životě... Dobře, duchovní stav souvisí s psychickým... ale co s tím?
Co na to říká Bible? Když jsem si četl Lukášovo evangelium, zaujaly mě za sebou se objevující tři verše, které ukazují na to, jak Jan Křtitel a Ježíš rostli a zráli postupně. Lk 1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu (Jan Křtitel); a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael. Lk 2,40 Dítě rostlo (Ježíš) v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Lk 2,52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Tyto tři verše z období Janova a Ježíšova dětství ukazují na postupný proces zrání v různých oblastech Janova a Ježíšova lidství. Jeho duchovní rozvoj, jeho mentální rozvoj i jeho fyzický rozvoj.
Jestli je Ježíš pro nás vzorem a vidíme na něm, že se rozvíjí postupně, musíme si uvědomit, že ani my nemůžeme z ničeho nic se stát zralými, ale musíme postupně růst. Zaměřím se nyní víc na tyto tři oblasti růstu člověka.
a. duchovní život člověka
Jako křesťané se musíme učit žít duchovní život. Není to automatika. Někdy když slyšíme modlitbu staršího křesťana, může nás odradit se modlit. Když jsem byl ve sboru a slyšel jsem se modlit některé bratry, říkal jsem si, že nikdy nebudu tam, kde jsou oni.
Ale do srdce vidí jen Bůh a navíc nemá smysl se srovnávat. Každý začínáme
v určité fázi a nemůžeme ji přeskočit. Je to jako vývoj dítěte. Nejdříve je dítě novorozenec, pak je kojenec, pak je batole, pak dítě předškolního věku atd. Podobně je to i v duchovní oblasti. Když se člověk obrátí k Bohu, je jako novorozenec. Novorozenec nic neví
o světě, vidí jen na několik desítek centimetrů před sebe, to mu stačí na to, aby vnímal to nejdůležitější - mámu. Podobně je to s duchovním novorozencem. Je třeba, aby se soustředil na mámu. Musí být v maminčině náručí a zrát v bezpečí její náruče. Někdy je to matoucí, protože někteří lidé uvěří v pozdějším věku, kdy jsou již zralejší a dokážou maskovat duchovní zralost.
Pro člověka může být někdy pokořující si přiznat v pozdějším věku, že jsem duchovně teprve na začátku. Už bychom chtěli být zralí, ale ono nejde přeskakovat. Zrát se musí postupně.
Je třeba postupně od začátku začít číst Bibli a začít s jednoduchými modlitbami. Víra roste postupně. V duchovní oblasti není žádná zkratka.
Lk 1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael. Takže to byla duchovní oblast.
b. psychický vývoj člověka
Další oblastí vývoje člověka je psychická. Podívejme se na souvislost mezi duchovním a psychickým vývojem.
U Lukáše vidíme spojitost mezi jednotlivými oblastmi. Síla, moudrost a Boží milost.
Lk 2,40 Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním
Tedy rozvoj člověka ve fyzické, psychické a duchovní oblasti je spojený.
Pokud chci růst v duchovní oblasti, nemůžu vynechávat psychickou stránku svojí bytosti. Nemůžu ignorovat svou osobnost a své prožívání. Jsou důležité moje myšlenky, tam je třeba se učit myslet křesťanským způsobem. Když procházím pochybnostmi, musím se naučit s pochybnostmi bojovat. Když přicházejí lži, ať už poslechem, nebo čtením nebo v myšlenkách, je třeba být silný, abych lež odhalil, odmítl a připomenul si pravdu. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Jak je to ale s emocemi? Nechci fušovat psychologům do řemesla, odpusťte mi zjednodušení. Emoce jsou vlastně jako ukazatele. Když mi v autu dojde benzín, začne mi blikat kontrolka nebo na ručce ukazatele vidím, že je málo benzínu. Emoce nejsou špatné. Jsou stvořeny Bohem proto, aby nám něco o nás řekly. Když jsem naštvaný, ukazuje to na můj vnitřní stav. Nemá cenu popírat to, co cítím ani to potlačovat. Nejrozumnější je položit si otázku,
proč jsem naštvaný? Tady asi skončí většina lidí. Řekneme, že za to může Franta, protože udělal to a to. Pak si řekneme, no, vždyť Franta není tak špatný, vždyť je normálně docela fajn
a necháme to být. Ale zapomeneme
na skutečnost, že emoce jdou z našeho nitra, z našeho srdce. Je pravda,
že když nás někdo kopne do kotníku, tak přímo způsobí naši bolest, ale všechny emoce nefungují tímto způsobem. Zdrojem emocí jsme my. Nemůžeme obviňovat druhé lidi
za naše emoce. Já jsem zodpovědný
za své prožívání. Kolikrát za den slyšíme, je to tvoje vina. Ty děláš můj život hrozný. Kvůli tobě se cítím blbě... Často je to ale tak, že druhý člověk je podnětem pro spuštění něčeho, co máme uvnitř nás. Dost dobře je to
vidět v manželství. Nevím jestli se
vám stává, že na něčem pracujete a najednou přijde člověk a začne se vás na něco ptát nebo si s vámi chce povídat a nebo po vás něco chce. Musím přerušit práci a reagovat na podnět. Někdy jsem podrážděný, protože jsem musel přerušit práci.
Tak mám tendenci spojovat svůj pocit s člověkem, který ho vyvolal. Ale skutečnost je taková, že moje manželka nemůže za můj pocit. Můj pocit vznikl uvnitř mě, vznikl tak, že jsem na něčem pracoval a nyní vnímám, že nemůžu pokračovat. Mám volby, buď si řeknu: co po mě zase chce? Proč mě otravuješ? A naštvu se a budu nepříjemný. Nebo si řeknu, vadí mi, že musím přerušit svoji práci a cítím se stresovaný, že nestíhám a teď ztratím čas rozhovorem, ale rozhoduju se chovat se k druhému člověku ohleduplně a odpovím: "miláčku, mohla bys prosím přijít za 5 minut? Musím něco dokončit a nemůže to počkat." Je to úplně jiná odpověď než "Co zase chceš? Nemůžeš mě neotravovat v mojí práci?".
Jsem přesvědčen, že duchovní a psychická oblast spolu souvisí. Nemůžeme si myslet, že budeme v duchovní oblasti zbožní a přitom nekontrolovat naše pocity. Tak to bohužel nefunguje. Pokud chci duchovně zrát, musím dostat svoje myšlenky a pocity pod kontrolu. Ne je potlačit, ale místo toho si je uvědomit a pracovat s nimi. Pamatujme si, že druhý člověk není zodpovědný za moje pocity, ale za moje pocity jsem zodpovědný já sám.
c. fyzický vývoj člověka
Třetí oblastí je fyzický vývoj. Jako duchovní a psychický vývoj spolu souvisí, platí to podobně i pro fyzickou oblast. Když se rozčílíme, můžeme to pociťovat i fyzicky. Někteří lidé dostanou při záchvatu hněvu i infarkt. Když dostaneme pod kontrolu svoje pocity, můžeme zlepšit i náš fyzický stav.
Vím, že jsem se dopustil zjednodušení. Ne vždy to tak skutečně je. Dovolte mi uvést jiný příklad. Obžerství. Když se někdo systematicky přejídá, je to něco, co je hřích a odděluje ho to od Boha, ale zároveň přejídání způsobuje
fyzické problémy. A když mě bolí břicho z přejedení, pak i obtížně myslím. Zkrátka vidíme, že fyzická, duševní a duchovní složka člověka je propojená.
V evangeliu Lukáše čteme: Lk 2,52
A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem
Na Ježíšově životě vidíme, že nebyl jednostrannou osobou. Nebyl to nějaký pijan či bohém, ale spolu s jeho duchovní a duševní disciplínou byl odevzdaný Bohu i po fyzické stránce. Když ho vidíme postit se 40 dní na poušti, musel mít velmi trénovanou vůli, aby to vydržel, když vidíme, že brzy vstával a modlil se často v noci, musel být po fyzické stránce zdráv,
aby takové činnosti vydržel. Chodil po celé zemi křížem krážem, tak jako jeho učedníci a lidé v té době, kdyby to byl tlustý povaleč, asi by tolik pěšky necestoval.
Co tím chci vším říct?
Člověk je zkrátka celistvá bytost,
nejen duchovní nebo duševní nebo jen fyzický tvor, ale celková bytost,
Ježíš je také plně člověkem, duchovně, duševně i fyzicky...
Příběh z evangelia
Nyní se podívejme krátce na příběh, který je ohraničený dvěma verši, které jsem četl. Tyto verše nám ukazují, že Ježíš vyzrával po fyzické, duševní i duchovní stránce postupně. Uvidíme Ježíše v reálné situaci jako dvanáctiletého puberťáka. Říká se, že je to nejhorší období u dětí. Podívejme se, co Ježíš dělal ve 12 letech.
a. pozadí
Ve 41.-42. verši čteme, že Ježíš šel se svými rodiči o velikonocích do Jeruzaléma. To měli jako židovská rodina ve zvyku, Ježíš už byl dost starý, aby šel sám se svými rodiči. Všechno se stalo tak, jak bylo obvyklé, autor evangelia všechny zvyky přeskakuje a dostává se až k tomu, co se stalo jinak.
b. zápletka
Rodiče se vydali domů na sever, ale přehlédly, že Ježíš zůstal v Jeruzalémě. V této době se necestovalo osamoceně, šli s ostatními rodinami několik dní a povídali si. Ve výpravách a poutích jde hodně lidí společně a není někdy možné najít jednoho člověka. Je možné, že Ježíš měl jít s nějakým starším bratrem, který ho měl na starosti a rodiče měly za to, že jde s nimi. Problém nastal až po dnu chůze, kdy se Josef a Maria snažili najít Ježíše, ale nikde nebyl.
c. vrchol
Všude ho hledali, ale nemohli ho najít. Pokud jste rodiče a někdy se vám ztratilo dítě v obchoďáku, asi víte,
jaký je to pocit. Pokud nejste rodiče, možná znáte z vašich dětských let, jaké to bylo se ztratit a být sami. Zkuste se vcítit do rodičů.
d. rozuzlení... Ježíš nalezen...
Nakonec Marie a Josef Ježíše našli
v chrámě. Jaká to musela být úleva.
Na tomto místě vidíme Ježíše jako moudrého chlapce, který se učí od náboženských učitelů a rozumně s
nimi hovoří. Proč ale jeho rodiče nic nevěděly? Myslím, že je docela možné, že jako 12 letý chlapec prostě nedomyslel, jak se jeho rodiče budou cítit a že o něj budou mít hrozný strach.
e. návrat a poučení... "musím být tam, kde jde o věc mého Otce"...
Když viděli Josef a Marie Ježíše, byli velmi překvapení. Místo uplakaného chlapce, který se ztratil, viděli mladého muže, který se natolik nechal strhnout touhou po vzdělání a rozhovoru nad Biblí, že nejspíše zapomněl, že jeho rodiče odešly domů a nic jim neřekl. Maria Ježíše napomenula, Synu, co jsi to udělal? Já i tvůj otec jsme tě s úzkostí hledali. Ježíš ale odpověděl, že je na správném místě. Dobře si již uvědomoval, že jeho otec není Josef, ale že má nebeského otce, který je jeho skutečným otcem. Říká zajímavou věc: musím být tam, kde jde o věc mého Otce.
Nemůžeme se divit rodičům, že tomu, co Ježíš řekl, neporozuměli. Evangelista Lukáš nám ale říká, že Maria si to vše pamatovala, uchovávala si to v srdci. Nakonec se všichni vrátili domů a příběh tím končí. Co si ale z tohoto příběhu můžeme vzít? Ve dvanácti letech jsou již často puberťáci schopni klást velmi zásadní životní otázky a diskutovat o životě s dospělými, tak je třeba je brát vážně a věnovat takovým otázkám čas.
Také jsme viděli, jak Ježíš jako člověk postupně zraje, není jen Bohem, který ve svém majestátu všechno již ví, ale vidíme Ježíše jako člověka, který se jako 12 letý učí a dělá všechno to, co jeho rodiče. Má touhu po Boží blízkosti, která je natolik silná, že zapomene na svoje rodiče, kteří odejdou domů a až po dni cesty si uvědomí, že syn zůstal někde jinde.
Ježíš prospíval na duchu i na těle...
Příběh je zakončen 52. veršem:
52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
Tedy opět vidíme jako refrén opakující se motiv postupného zrání Ježíše. Ježíš prospíval na duchu, sílil v moudrosti i na těle... tedy Ježíš jako člověk nebyl jen nějakým přeludem, ale skutečným člověkem z masa a kostí, člověkem fyzickým, duševním i duchovním. Lidé ho jako člověka poznávali a to se jim líbilo a líbilo se to i Bohu.
Spojení příběhu s celistvostí člověka
Viděli jsme Ježíše jako 12 letého puberťáka, jak diskutuje s učiteli a putuje na dlouhou vzdálenost se svými rodiči. Viděli jsme na příkladu Pána Ježíše, že člověk není jen fyzická nebo duševní nebo jen duchovní bytost, ale projevuje se vždy jako celek. Ježíš musel zrát fyzicky a duševně a duchovně. Nezačal svůj úkol ve 12,
ale dál rostl až do svých 30 let, takže
na Ježíšově příkladu vidíme nutnost fyzického, duševního i duchovního zrání. Když teď nastává advent a připomínáme si příchod světla do temnoty, příchod Božího Syna do světa, nezapomeňme, že Ježíš není pouze Bůh, ale je také člověkem. Ježíš jako člověk prošel vším, čím musíme projít jako lidé my. Když čteme příběhy z evangelií, vidíme u Ježíše radost, smutek, smích i pláč, hněv i lítost. Ježíš nebyl nějakým sterilním neutrálním člověkem, nebyl ani nějakým fyzickým vehiklem pro Boha, ale byl plnohodnotným člověkem, proto vězme, že Bůh nám v Kristu perfektně rozumí, protože prošel vším, čím procházíme my. Dokáže se s námi ve všem ztotožnit. Také platí, že Ježíš je pro nás nejlepším vzorem k následování. Nikdo jiný totiž neukazuje tak dobře, jaký má být člověk. Jak řekl Pavel, máme dorůstat zralého lidství měřeného mírou Kristovy plnosti. To ale znamená, že nebudeme žádnou oblast našeho lidství zanedbávat. To znamená, že se naučíme správně myslet, ovládat vůli, ale také pochopíme své emoce. Nemůžeme si totiž myslet, že jako lidé můžeme duchovně zrát, aniž bychom zráli duševně. Stejně jako Ježíš zrál souběžně, musíme i my postupně zrát fyzicky, duševně i duchovně. Není totiž žádná zkratka, je to pozvolný proces vnitřní proměny, kterou působí sám Duch Svatý. Na nás je se mu otevřít a odevzdat mu vše, co máme. Potom můžeme 52. verš o Ježíšovi vztáhnout jako zaslíbení i na sebe: A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Buďme tedy naplňováni Duchem Božím, abychom byli milí Bohu i lidem. Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama