Exegese Jk 2 Víra a skutky

30. května 2012 v 12:31 | Grizly |  Reflexe
Exegese Jk 2,14-26 Víra a skutky: O prázdné a naplněné víře



I. výklad



Z literárního hlediska do sebe druhá kapitola Jakubovy epištoly může krásně zapadat a vykazuje obsahovou jednotu. Vidíme paralely mezi jednotlivými verši (Jk 2,1.5.14 "bratři moji"; 2,2.15 "chudák v ošumtělých šatech" a "kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo"; 2,8.19 "dobře činíte" a "to je správné" v originále stejné kombinace výrazů (kalos poieite a kalos poieis); 2,7.23 "slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno (epikléthen)" a "Abraham byl nazván přítelem Božím (filos theu ekléthé)". 1



V pozadí dopisu je jeden konkrétní problem týkající se soužití ve společenství. Je jím pohrdání chudými a stranění či protěžování vlivných, bohatých. Stejná situace se odehrává v předchozí pasáži 2,1-13 (odebírání práv chudým ve společenství) i v této pasáži 2,14-26, kde jednotlivý člen hledá způsob, jak ospravedlnit tento postoj a praxi. Na podporu svého postoje užívá argument, že "víra sama stačí". Na tuto situaci patrně reaguje Jakub, který vykládá smysl "víry, která má skutky". Jakub tedy ukazuje, jak se víra má projevovat. Víra nemůže protěžovat jedny a pohrdat druhými a víra se uskutečňuje skrze skutky laskavosti a milosrdenství (2,13 srv. 2,15n).



Jakub tedy definuje rozměr spásné víry a klade jej do kontrastu s dvěma nedostatečnými polohami jakési "quasi" víry. Touto "quasi" vírou je na jedné straně pouhý sentiment, který se nedostane za horizont zbožného výrazu (2,16) a je vlastně pokrytectvím nebo leností. A na druhé straně je to pouhé intelektuální přesvědčení (2,19).2 Obojí Jakub označuje za prázdné či bláznivé (kene).



Podívejme se nyní blíž na Jakubovu alterbativu - na jeho pojetí opravdové víry, kterou nelze oddělit od praktického jednání. V Jk 2,14-26 je spojena víra a skutky z Abrahamovské tradice a autor vysvětluje, že víra a skutky patří neoddělitelně k sobě (2,26). Poznání víry je předpokladem k dobrým skutkům, ale samo o sobě nestačí. Jakub tedy řeší problém vztahu mezi vyznáním víry a osobní etikou skrze zdůraznění vztahu mezi vírou a skutky, což je tradiční pojetí v judaismu. Jakubův záměr je rozpor mezi slovem a skutkem, víra totiž ukazuje teorve skrze skutky, že není mrtvá (2,17.26).3



Zasadíme -li Jakubův důraz do kanonického kontextu, může se zdát, že si vlastně Bible odporuje: Vždyť apoštol Pavel odmítá ospravedlnění ze skutků a učí ospravedlnění z víry např. Ř 3,20 ("ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn") nebo Ř 4,2 ("kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit - ale ne před Bohem...") a 4,16 ("proto mluvíme o spravedlnosti z víry"), v Ř 3,28 říká velmi jasně ("člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona").Zatímco Jakubův list mluví o ospravedlnění skrze skutky (např. Jk 2,21).

Při bližším zkoumání slovních spojení v češtině (v řečtině to vynikne ještě výrazněji) si ovšem uvědomíme, že Pavel a Jakub mluví o dvou různých věcech. Pavel mluví o skutcích zákona a ospravedlnění skrze víru v Krista, Jakub zase mluví o neúčinnosti víry, která není naplněna skutky a spolupůsobení (spolupráci = synergii) víry a skutků.

Jakub ukazuje, jak je důležité, aby víra ukazovala dobré skutky. (Jk 2,18: "Někdo však řekne, jeden má víru a druhý má skutky, tomu však odpovím: ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ji ukážu na skutcích"). Jakub vůbec neodporuje Pavlovi, takový rozpor je jen zdánlivý. Jakub v důsledku ukazuje, že je protimluv nebo, chceme-li, pokrytectví mluvit odděleně o víře a dobrých skutcích. Vždyť dobré skutky ukazují, či projevují křesťanskou víru. Navíc i u Pavla bychom samozřejmě našli výroky ukazující na spojitost víry a skutků (např. Fp 2,12: "s bázní a chvěním uvádějte ve skutek svoje spasení").



Jakub není nějakým naivním aktivistou. Nevede nás ke snaze zasloužit si Boží přijetí a lásku. Z kontextu je zřejmé, že na víře, Boží dobrotě a Božím slově - evangeliu, ve kterém je spasení, pevně stojí (Jk 1,17n). Jakub chce však svým kázáním ukázat, jak se křesťanská víra projevuje. Odmítá pasivitu a pouhé teoretické poznání bez lásky, které v posledku k Bohu nevedou.



Věřím, že tento text je aktuální dnes stejně jako byl aktuální v 60. letech 1. století, kdy jej Jakub, bratr Páně napsal. Má univerzální dosah pro všechny křesťanské církve, což nahlašuje již adresující formule v úvodu celé epištoly - "dvanácti pokolením v diaspoře" (Jk 1,1). Protože je to tzv. katolický, tedy všeobecný list, je zřejmě, že kázání "o prázdné víře" není záležitostí pouze jednoho sboru. Jedná se o poselství s univerzálním dosahem. Skutečné porozumění této pasáži tedy předpokládá ochotu vztáhnout její obsah na životní kontext církve a jednotlivých věřících dnes. Jedná se vlastně o naléhavou výzvu: Nebuďme jako "démoni", kteří sice věří v jednoho Boha, ale mají z něj strach. Pouhé poznání Boží existence a strach z Boha ještě neznamenají spásnou víru, která proměňuje lidské životy. Naproti tomu buďme věřícími, kteří víru v Krista uskutečňují, uvádějí ve skutek. Jak říká sám Jakub dříve, nebuďme jen posluchači Božího slova, ale buďme jeho konateli (Jk 1,22n). Skutečně platí: víra bez skutků je mrtvá. Buďme proto muži a ženami živé víry. Oslavujme Boha vírou, která zraje k dokonalosti ve skutcích. Právě tak se naše slova, naše skutky a naše víra - tedy to, co je vždy ohroženo vyprázdněním a odumíráním - naplní živým a smysluplným obsahem.





II. poznámky



Vybraná slova "skutek" a "prázdný"

V řeč. ergon (skutek, čin, úloha) v N.Z. 169x, ve spojení s nomos (zákon) u Pavla 9x (3x v Ř a 6x v Ga), ergon ve spojení logos (slovo) 7x.

Skutky se v NZ objevují v kontextu s Bohem (např. Žd 1,10 nebesa jsou dílem tvých rukou) a Ježíšem (Mt 11,2 Jan uslyšel o činech Kristových). Janovo evangelium mluví o činu Krista ve spojitosti s Ježíšovým Otcem (J 4,34 abych činil vůli toho, který mě poslal a dokonal jeho dílo) nebo činech Kristových (J 5,36 skutky, jež mi otec svěřil, abych je vykonal). Skutky jsou i ve spojitosti s Ježíšovými učedníky (J 14,12 Kdo věří ve mne i on bude činit skutky, které činím já, a ještě větší...).

Lidské skutky jsou v NZ viděny jako dobré (např. Mt 5,16 ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdaly slávu vašemu Otci v nebesích) nebo špatné (např. Kol 1,21 i vás, kteří jste byli dříve odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky...). U Pavla je vidět vztah lidských skutků k novému věku (např. Ř 13,12 odložme proto skutky tmy) nebo ke starému věku (Gal 5,19 skutky lidské svévole), v pastorálních epištolách mají etický význam pro společenství (např. 1. Tim 1,10 ženy ať se zdobí/oblékají dobrými skutky).

Pavel odvozuje protiklad milosti (víry) a skutků z Alexandrijské židovské teologie stvoření4 a přiřazuje skutky a milost k různým obdobím (Ř 3,20n.24), jeho zdánlivé "oddělení" víry a skutků je inovativní. Nová cesta ke spasení je skrze víru a Krista podle raně křesťanského vyznání víry a milost a skutky tvoří klasický protiklad, Pavl může dát do protikladu "z víry Kristovy" (Ř 3,26) s nově formulovaným spojením "ze skutků zákona ". Jeho zájem není kontrast mezi samotnou vírou a skutky, ale nahradit starou cestu ke spáse novou.5



Další zajímavé slovo, které Jakub používá je kenos = prázdný. ČEP ve verši 20 překládá nechápavý, což oslabuje původní význam. (Jk 2,20 Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?) Samozřejmě je možné dovozovat toto slovo ve smyslu bláznivý (móros).6 Zajímavé je, že od tohoto slova kenos pochází také výraz vyprázdnit (kenoó; a teologický termín "kenose", Kristus, který se vyprázdnil; je ponížen až k smrti kříže v Kristologickém hymnu ve Fp 2,5-11). Tedy, může se jednat o slovní narážku na víru, která je bez obsahu, prázdná. Víra bez skutků je prázdná, není naplněná, není živá a je tedy mrtvá.







1 WBC, James, 79

2 Ibid.

3 Ibid., 51

4 EDNT, Balz & Schneider, Vol.2, str. 50

5 Ibid.

6 Ibid., 281-282
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama