Vzkříšení Lazara

12. března 2012 v 22:49 | Petr Šedý |  Dobrá zpráva
Kázání Jan 11,1-44 Vzkříšení Lazara: O důvodu utrpení: O Boží slávě a neději v životě

Úvod
Milí přátelé, dnes začínáme novou sérii kázání s názvem Já jsem vzkříšení a život. Víte, kdo to řekl? (pauza) V jaké souvislosti? (pauza) Správně, byl to Ježíš. Řekl to Martě, než vzkřísil Lazara. O tom bude dnes řeč. Tato série navazuje na výklady z Janova evangelia, které jsme měli v květnu minulého roku. Začínáme tímto jedenáctou kapitolu a budeme v tom pokračovat za čtrnáct dnů. Než se pustíme do Božího slova, zeptám se vás: jaký byl podle vás největší zázrak, který se kdy stal? (pauza) No, myslím, že vzkříšení člověka není žádná legrace. (pauza) Když někdo umře a je jasně mrtvý, není normální, že zase pak žije. Někteří lidé se neustále snaží zázraky v Bibli odvysvětlovat. Můj "oblíbený" způsob popření je tento. Ježíš nekráčel po vodě. Lidé v jeho době jen neuměli plavat, vůbec nikdo v té době neplaval... a báli se vody, tak byli v šoku, když k nim připlaval... (pauza) Je neuvěřitelné, kolik času můžeme strávit tím, že se snažíme popřít zřejmé a nejjednodušší a nejlogičtější vysvětlení. V tomto případě je to zázrak. Nejjednodušší a nejlogičtější? Počkej, Petře, jak tohle můžeš říct? Je to vlastně velmi jednoduché. Pokud skutečně věříme v Boha, který je všemohoucí, není nic zvláštního, že dělá občas pro nás velmi zvláštní věci. Když stvořil přírodu a fyzikální zákony, není pro něho problém, aby zasáhl do přirozeného běhu věcí a učinil něco tak zásadního, jako je zmrtvýchvstání. Pokud to skutečně dokáže, otázkou je, proč to vlastně dělá? Nebylo by pro něho snazší člověka uzdravit? Odpovědět na modlitbu a nenechat ani člověka zemřít? Možná že ano... Když se už takto ptáme... proč vůbec všemohoucí Bůh, pokud je skutečně všemohoucí, nechává vůbec v našem životě tolik zla a utrpení... A to se netýká jen některých lidí, ale zdá se, že každý z nás zakouší za svůj život různá těžká období. Ať už je to nemoc, nedostatek, smrt... (pauza) Když je všemohoucí a k tomu dobrý, proč toto utrpení neodejme z našeho života? Nedokážu odpovědět jednou větou. Ale věřím, že příběh, který jsme četli a do kterého se teď podíváme, dokáže mezi řádky odpovědět na smysl toho všeho.Mimochodem, pokud by Bůh odejmul z našeho života všechno nepohodlí a těžké věci, nebylo by pak jednodušší v něho vůbec nevěřit? Pokud by například uzdravil nemocného člověka dříve, než by umřel, nepřipisovali bychom pak jeho uzdravení něčemu docela přirozenému? (pauza) Na tyto a další otázky věřím dokáže mezi řádky náš text z Jana 11. kapitoly odpovědět. Pokud si píšete nadpisy kázání, já to někdy dělám, toto kázání by se mohlo nazvat "o důvodu utrpení nebo chcete-li, o Boží slávě a naději v životě".
Kázání rozdělím do třech částí, Lazarova smrt, Ježíšova předpověď vzkříšení a Lazarovo zmrtvýchvstání.





1. Smrt Lazara (1-16)
a. Lazar je nemocný (1-3)

Pokud jste tu byli 19. února na kázání Roberta Harta, který mluvil o příběhu Marie a Marty, opět se zde setkáváme s našimi sestrami Marií a Martou, tentokrát v úplně jiné souvislosti. Jejich bratr, kterého měl Ježíš moc rád, onemocní. Na tomto místě se navíc dozvídáme zajímavou souvislost, že Marie, sestra Marty a Lazara, je ta žena, která uctila Ježíše rozlitím drahého oleje na jeho nohy. Pak mu nohy otřela drahým olejem. Legrační je, že v Janově evangeliu přichází tento příběh o Marii a Ježíšovi až ve dvanácté kapitole:) Tedy autor připomíná něco, co se ještě nestalo:) Samozřejmě víme, že Jan píše příběh o mnoho let později a třídí si příběhy o Ježíšovi se zvláštním zájmem, ukázat nám, že Ježíš je opravdu Boží Syn a že měl Jako Boží Syn jedinečný vztah se svým Otcem v nebesích. Ukazuje nám pak, jak i my můžeme mít jedinečný vztah s Bohem. A to se děje skrze víru v Ježíše. Sestry tedy posílají vzkaz, že jejich bratr je nemocen. Zdá se, že očekávají, že Ježíš jako přítel okamžitě vyrazí na cestu a bratra Lazara uzdraví. Vždyť je to mesijáš a uzdravení smrtelné nemoci pro něho je maličkost. Zajímavá pak ale bude Ježíšova reakce.

b. nemoc není ke smrti, ale ke slávě Boží (4-8)

Jan má v zálibě nám říci předem pointu, ještě než dorazíme na konec příběhu. Řekne nám tajemnou větu, kterou prozradí, jak bude příběh pokračovat: ta nemoc není ke smrti, ale k Boží slávě... Pak dodává, že Ježíš Marii, Martu i Lazara miloval. A pak nám Jan říká, že Ježíš se nevydává hned na cestu, jak bychom předpokládali. Přece kdyby je miloval, tak by tam šel a Lazara zachránil, ne??? (pauza) Proč myslíte, že Ježíš se zdržel ještě dva dny... Text nám později prozradí, že Lazar mezitím zemřel a že Ježíš o tom věděl. Jak tohle může být láska? Jako kdybychom mezi řádky četli: Jak nás Pán Bůh může milovat, když nás nechá trpět. Dovolte mi udělat malou odbočku. Viděli jste někdo film Strom života? (pauza) Je krásný. Ale už jsem mluvil s mnoho lidmi, co jej nepochopili. Klade v podstatě podobnou otázku: jak to, že nás Bůh miluje, když dovolí, aby se nám v životě staly takové "špatné věci"? Film je místy velmi surově realistický, nebudu vám samozřejmě líčit děj, abych vás nepřipravil o zážitek, pokud byste se jej rozhodli vidět. Stojí rozhodně za to. Tento film ale neodpovídá na otázku: proč je utrpení. Ale spíše hlavní hrdinku, která trpí, ujišťuje, že ji Bůh má rád. A to je pointa. V našem textu je řečeno, že Ježíš, Boží Syn, má Marii, Martu i Lazara rád - miluje je. A celým textem se to táhne jako červená niť. Později si farizeové postesknou, podívejte, jak jej miloval... a Ježíš popláče... takže Boží slovo nás velmi silně ujišťuje, že nás Pán Bůh má rád, i když procházíme utrpením. Přesto tu je tato zvláštní věc, že Ježíš čeká dva dny, než Lazar umře a pak jde jak se říká, s křížkem po funuse... nebo ne? Navíc bere s sebou své učedníky, aby je naučil lekci. Zdá se, že všichni v příběhu jsou pěkní pesimisté. Trochu mi to připomíná českou mentalitu. Zdá se mi, že často očekáváme to nejhorší. Není to dávno, co tě Židé chtěli kamenovat a zase lezeš do Jeruzaléma? Ježíš se tam pohádal s farizeji a knězi a ti jej chtěli stůj co stůj zabít.

c. kdo má světlo, chodí ve tmě, kdo nemá světlo, klopýtá (9-10)

Čekali bychom tu nějaké logické vysvětlení: no, chci abyste věřili, a proto jdu do Jeruzaléma vzkřísit Lazara, abyste všichni z toho spadli na zadek a mnoho lidí uvěřilo. Mám čas ve svých rukou, a proto nezáleží na tom, jestli mě chtěj zabít, protože teď ještě není ta chvíle. (pauza) Ježíš v podstatě říká něco podobného, ale pak nás uvádí v úžas a překvapení velmi nejasným výrokem: kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa... co? Kdo však chodí v noci, klopýtá... o čem to mluví? Myslím, že z něho museli být učedníci pěkně hotoví. Vůbec ho nepochopili, o čemž svědčí 16. verš. Pojďme, ať zemřeme spolu s ním... říká pochybující Tomáš. Je vidět, že učedníci nebyli moc optimisti. Spíše pěkní cynikové. Kdyby ale věděli, co je čeká, dívali by se na věc asi jinak. Abychom na tom nebyli podobně jako učedníci... povězme si, co tím Ježíš mohl myslet. Odpusťte mi zde malou alegorii. Myslím si, že ten, kdo chodí ve dne je ten, kdo Krista následuje. Řekněme, že světlem tohoto světa je Ježíš. Takže ten, kdo Krista následuje, Krista vidí v tomto světě plném utrpení a bolesti, a tím pádem má naději. V 10. verši máme ale člověka, kdo chodí v noci... kdo je to? To je ten, kdo naději nemá. Nevidí světlo, protože v něm ani světlo není. Myslím, že tím Ježíš mohl myslet na Ducha Svatého, který přebývá ve věřících. Když věříme Kristu, máme naději, navzdory utrpení. Když máme naději, že to bude dobré navzdory okolnostem, lépe se nám pak utrpení snáší. Můžu to ilustrovat na dovolené. Když vím, že mám teď těžkou práci a musím pracovat ještě dva týdny a pak mě čeká odpočinek, tak pracuju s chutí a snadno snáším i těžké úkoly. Když ale vím, že mám dovolenou za sebou, nemám vůbec chuť pracovat... (pauza) no, možná, že jsem příliš velký pesimista... a lenoch... snad vás práce baví a netěšíte se na dovolenou... mě moje práce moc baví, a přesto se těším na dovolenou:)
Důležité ale je, že pokud skutečně Kristu důvěřujeme, tak dokážeme utrpení snášet, protože před sebou máme cíl. Tento cíl nemusí být bezprostředně vidět, ale vírou v něho doufáme a očekáváme.

d. Smrt Lazara

Na tomto místě se učedníci Ježíše konečně dozví, že je Lazar mrtvý. To v nich zdá se vyvolá ještě větší depku. Tomáš dodává: pojďme, ať zemřeme s ním... jako kdyby říkal, ať už to utrpení máme za sebou. Po smrti bude lépe. Jako kdyby říkal: proč ho nemohl uzdravit... proč tam jdeme? Jdeme na pohřeb? Jako kdyby nedokázal vírou vidět to, co se chystá Ježíš udělat. Ježíš to přitom naznačuje již v 15, verši. Jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Předtím řekl, že má Lazara rád. Nenechal ho umřít proto, že ho rád neměl. Ale více než o pohodlí lidí a jejich zdravý život mu šlo o to, aby mu důvěřovali. Šlo mu více o Boží slávu než o pohodlí lidí. To je věřím pointa celého textu. Věřím, že kdybychom tuhle jednu věc pochopili, chápali bychom tím mnoho v našem životě. Pán Bůh není nějaká berlička, kterou jako slaboši potřebujeme, protože nedokážeme snášet všechny problémy. Pán Bůh neposílá svého Syna proto, aby učinil náš život jednodušší a trochu snazší a pohodlnější. Ale důvod, proč Ježíš přišel mezi nás a proč Lazara nechal také umřít bylo Boží oslavení. Bůh dokonce neušetřil vlastního Syna, ale místo toho jej nechal zemřít. A proč? Kvůli našemu pohodlí? Naprosto ne! Udělal to z lásky. A udělal to, aby Bůh byl oslaven. Bohu přinese mnohem větší slávu, když učiní zázrak, než když někoho "jen vyléčí". Možná, že vám to připadá divné. Ale v logice Božího království jde právě o to. Bůh tu není pro to, aby nám sloužil. Bůh není naše hůl, kterou se podpíráme, když jsme slabí. Ale Bůh nás miluje a touží po tom, aby byl v našich životech oslaven. To je cílem našeho života. Aby Bůh byl oslaven a abychom měli z Boha radost navždy. To je první část našeho textu do verše 16. Lazarova smrt. Pokud bychom chtěli první část shrnout do jedné věty, bylo by to tak: "Nemoc není k smrti, ale k slávě Boží,aby Syn Boží byl skrze ni oslaven." Tedy naše utrpení v životě není samoúčelné. Ale vírou v Ježíše je na nás Bůh oslaven. A to je vlastní smysl utrpení. To už stojí za to. Vysvětlím to ještě podrobněji. Teď přijde ale něco důležitého. V druhé části Ježíš předpovídá, že Lazar vstane z mrtvých. To je předobrazem Ježíšova vlastního zmrtvýchvstání

2. Předpověď vzkříšení a výčitky Ježíšovi - nemoc není ke smrti, ale k slávě Boží (17-38)
a. Ježíš a Marta: Kdybys byl zde, nemusel zemřít... Já jsem vzkříšení a život (předobraz) (17-20)

Zdá se, že začínají přípravy pohřbu. Sestry jsou smutné a jejich rodinní přátelé židé přijdou, aby obě sestry potěšily. To je hezké, ne? Takové souznění a soucit. Jediný, kdo v tuto chvíli nepláče nad ztrátou je Ježíš. Proč? Protože ví, co bude následovat. Smrt v rodině je velmi traumatizující záležitost, rozhodně do toho nebudu necitlivě zasahovat. Pointa ale je, že Lazar vstane z mrtvých a to je dobrá zpráva. Když se nad tím zamyslíme, Ježíš také zemřel a po třech dnech vstal z mrtvých. Blíží se nám pomalu velikonoce a je třeba tuto událost více promyslet, prožít a více pochopit. Náš příběh o vzkříšení Lazara nám dává více světla i na evangelium o Kristu. Jinými slovy: nemusíš truchlit a užírat se, protože Kristus za tebe zemřel a z mrtvých vstal! O tom je velikonoční zvěst. Tvůj hřích je odčiněn a nemusíš zemřít. Ale můžeš žít a začít znovu. Příští týden budeme slavit svátost svaté Večeře Páně, tak se na to můžeme ve světle našeho příběhu dobře připravit. (pauza) Marta se chtěla moc s Ježíšem sejít. Možná měla dost utěšování Židů. Možná, že chtěla utěšit od Ježíše. Možná ale, že mu chtěla vytknout, že ho nechal umřít. To mu také říká.

Zde zaznívá silná výčitka k nohám Ježíše. V zásadě říká toto: Vím, že můžeš všechno (o cokoli požádáš Boha, dá ti to), ale přesto jsi nepřišel a neuzdravil jsi mého bratra. Proč? Když ho máš rád, proč jsi ho nechal umřít? (pauza) Slyším zde další otázku přímo z našeho srdce. Nemůžeme se utrpení a těžkostem v našem životě prostě nějak vyhnout? Nějak si to usnadnit? Pomodlím se a je to vyřešené. Pán Bůh se o to postará, ne? Je ale zajímavé, že Pán Bůh nám nezaslibuje, že se nám utrpení vyhne. Často naopak následování Krista bolí a znamená utrpení. Vzpomeňte si na první křesťany, kteří pro Krista umírali. (pauza). Nikdo tady nemusí umírat. Ale otázka zůstává. Nemůžu si to nějak ulehčit. Nějaký ten kompromis? Být křesťan ano, ale žít jako křesťan je přece těžké, ne? Neber to přece tolik vážně... nebuď takový vážný... Je krásné, že přesto Marta vyjadřuje víru, že její bratr nezemře navždy a že se s ním shledá. Není nevěřící. Naopak. Má hlubokou víru. Ale prostě nevěří, že by s tím teď Ježíš něco udělal. Prostě mu tak trochu vynadala a šla pryč. Ne tak úplně...

A tady se dostáváme k jádru celého textu a také k centru naší série kázání. Ježíš neodpovídá ne výčitku Marty. Ježíš se nepotřebuje hájit. Nepotřebuje Martě vynadat. Nevyčítá ji její nevíru. Nelamentuje nad její duchovní slepotou. Asi by to nepomohlo. Co jí místo toho říká?
Odkazuje a ukazuje na sebe: Já jsem vzkříšení. (pauza) Já jsem život. (pauza). Marta mu řekla: Lazar bude vzkříšený v poslední den. Tedy někdy. Maňana. Jasně. Ale co tu děláš? Zmeškal jsi dokonce pohřeb. Jdeš pozdě, mám tě ráda, ale co tu chceš? Jako kdyby neviděla to, co Ježíš říká. Ježíš jí ale dává dobrou zprávu. Já jsem vzkříšení. Ne maňana, někdy bude vzkříšen. Ale za chvíli. Já jsem život. Nebude mrtvý. Ale živý. Já jej oživím, protože já jsem život. Moji milí přátelé, myslím, že se nám často stává, že jsme Marty. Máme nějakou neurčitou naději, že to asi nějak dobře dopadne. Že to nějak Bůh jistí, až to tady doklepeme a umřem, tak se sejdem, jak se zpívá v jedné staré písni. Mimochodem je moc pěkná. Ale pointa víry v Krista není jen že až to doklepem, tak se sejdem. Ale že Ježíš vstal z mrtvých a my vstáváme z mrtvých spolu s ním. A to ne maňana, někdy příště. Ale dnes. Pamatuju si na jedno kázání Dana Šrámka. Mluvil o vzkříšení našich duchovních darů. Asi tu nebudu říkat, co konkrétně v životě musíte vzkřísit. Nebudu se ptát, co je Marta... ale spíše: nejsi náhodou Marta? Věříš v to, že Ježíš může vzkřísit tvoji víru? Pokud pochybuješ, že život v Krista má nějaký smysl... věříš, že Ježíš dnes přišel, aby vzkřísil tvoji konkrétní víru v Něho? Protože to je přesně to, co nám tento text říká. (pauza) Podívejme se na Martinu odpověď.

Na první poslech hurá. Já jsem uvěřila... ale co to říkáš, Marto? Jsi Mesijáš, který má přijít na svět... pronesla několik biblických frází... ale nedochází jí, že víra se projevuje v konkrétní chvíli. Právě teď. Zdá se, že ho úplně přeslechla. Jen se zavřela a unikl jí smysl Ježíšových slov. Zavolá svou sestřičku Marii, aby si s Ježíšem také popovídala... jinými slovy: nemám teď čas, musím truchlit... trochu mi to připomíná událost na konci evangelia: Ježíšovi učedníci truchlí nad smrtí Krista a nedochází jim, že je Ježíš s nimi...

b. Ježíš a Marie: Kdybys byl zde, nemusel zemřít... viděli a šli za ní... (svědectví)

Marie okamžitě spěchala za Ježíšem. Zajímavé na tom je, že to viděli její přátelé židé a šli za Marií, aby se podívali co se děje.

A překvapivé je: znovu stejná věta. Ta Marie, která pomazala nohy Ježíšovi (tedy pomaže:)). Ta samá Marie, která naslouchá u nohou Ježíše... ta samá Marie říká totéž, co Marta. Jaké zklamání. Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Jako kdyby se ptala: Proč jsi od nás odešel? Nemohl jsi být s námi, abys tomu zabránil? Zdá se, že je to věta zároveň pro nás: Pane, kde jsi? Proč se mi to stalo? Proč musím trpět? Proč Tě neslyším, Bože? Kde jsi? Tak se modlí i hrdinka ve výše zmíněném filmu. Tak se i modlí Jób. Kde jsi? Krásné na to ale je, že nakonec filmu i v Jobově příběhu Bůh promluví a odejme od nich utrpení. Najdou pokoj a radost. Ale to není pointa. Pointa je: nemoc není k smrti, ale k Božímu oslavení. Bůh je oslaven v našem utrpení.

Ježíš už neopakuje stejnou větu jako Martě. Já jsem vzkříšení a život. Už rovnou jedná. Ptá se: kde je Lazar? Kam jste ho dali? Ve 33. verši je krásné místo, které ukazuje Ježíšovu lidskost. Ježíš se naštval. Rozhorlil a vzrušil se. Doslova to znamená, že byl pohnut hněvem, byl pohnut nejhlubšími emocemi, pravděpodobně protože viděl, že satan v tuto chvíli v lidských srdcích vyhrává. Ale to není konec. Nevidíme tu paralelu s Ježíšovým příběhem? Lazar byl dán do hrobu. Už byl přeci mrtev. Ježíš byl dán do hrobu. Už byl přeci mrtev. Ježíšovi nepřátelé si mysleli, že je po všem, že zvítězili. Satan si myslel, že zvítězil. (pauza). Ale opak je pravdou. Právě naopak. Prohráli. A Ježíš zvítězil. Ježíš přece vstal z mrtvých. Je to přeci krásný předobraz Ježíšova zmrtvýchvstání. Možná se Ježíš hněval i proto, protože viděl nevíru lidí a patetický pláč, když bude právě v tuto chvíli Bůh oslaven a Syn Boží bude triumfovat nad smrtí. V příběhu dokonce čteme, že Ježíšovi vstoupili do očí slzy... Myslím, že to může souviset s tím, že si uvědomil, že stejně tak On bude dán do hrobu a všichni si budou myslet, že je po všem, přitom to hlavní má teprve přijít.


Dokonce i Židé si všimli toho, že Ježíš pláče. Proč? Napadly mě tři důvody.
  • Protože měl Lazara rád...
  • Protože viděl slepotu lidí a bylo mu jich líto
  • Protože si jako člověk uvědomil, že také musí zemřít stejnou smrtí a bude položen do jeskyně, aby lidé měli život...

c. Ježíš a my: Nemůžeš nás "jen zbavit utrpení"? (lék na smrt místo morfia)

Myslím, že jsme opět u jádra našeho příběhu. Bůh nemá odejmout utrpení z našeho života. Ale Boží Syn má být v našem utrpení oslaven. Jinými slovy: ta nemoc není ke smrti, ale k Boží slávě, jak nám říká verš 4 našeho příběhu. Ježíš nepřišel odejmout utrpení, bolest a nemoc ze světa, ale přinesl sám sebe: nevysvětlil proč trpíme: přinesl nám smysl utrpení: jako vše v našem životě víry: vše se děje k Boží slávě. Proto jsem nazval toto kázání O Boží slávě a utrpení. Protože všechno zlé napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha, jak by řekl Pavel. Vše směřuje k Boží slávě.

Problém ale spočívá v tom, že my často v životě chceme morfium. Chceme utišit bolest. Ať už si pomůžeme alkoholem nebo nějak jinak, vlastně Bohu vyčítáme: Bože, to bolí. Proč mi to děláš? Copak jsem se neměl mít lépe? Nemůžeš mi dát místo léku morfium? Přitom potřebujeme lék. Lék neléčí utrpení, ale příčinu bolesti. Lék léčí nemoc. Ježíš je ten lék. Hřích je ta nemoc. Tedy Ježíš je lék na hřích. A my přitom chceme jen umrtvit bolest a odejmout utrpení. Chceme morfium místo léku. Nechceme trpět, nechceme ale ani lék. Tak co s tím? Neber si morfium, ale vem si lék.
Opět vidíme, že Ježíš je rozhorlen ve verši 38, přichází k hrobu a vidí, že na hrobě je kámen. Opět další symbol Ježíšova příběhu. Kámen zavalil hrobku. Židé se ptají: když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel? (v37). Jde o třetí námitku stejného druhu: Nemohl jsi prostě způsobit, aby nezemřel? Nejdřív to vyčítá Ježíšovi Marta, pak Marie totéž a pak Židé... Chci vám nabídnout 4 důvody proč byl Ježíš naštvaný...
Ježíš byl naštvaný, protože lidé byli tak slepí:
nechápali, že to je předobraz Jeho smrti a vzkříšení
nechápali, že nemoc není ke smrti, ale k Boží slávě
nechápali, že Lazara vzkřísí z mrtvých
netoužili po Boží slávě, ale po utišení bolesti a pohodlném životě

Dostáváme se do finále, moje chraptění nebude pokračovat o mnoho déle.:) Podívejme se do veršů 39-46. To je třetí a poslední část našeho příběhu.


3. Vzkříšení Lazara (39-46)
a. Ježíšův příkaz (39-40)

Marta opět zpochybňuje, že Ježíš má učinit zázrak. Ano, jsi sice mesijáš, ale jak se říká v angličtině: get real, Jesus. Buď realista. Brácha je mrtvej, kámo, copak to nevidíš? Copak si chceš sáhnout a čuchnout... vím, že jsi ho měl rád, já taky, ale dovnitř tě nepustím, sorry. To nejde. Už se rozkládá.
Ježíš opět velmi citlivě a přitom pevně odpovídá. Zdá se, že mu už pomalu dochází trpělivost... neřekl jsem Ti... jako kdyby říkal... copak Ti to nedochází, ženská? Marto... haló... probuď se... řekl jsem Ti, že vstane z mrtvých, ne? Tak teď. Budeš-li věřit, uvidíš Boží slávu. Tady se dostáváme opět k jádru evangelia: Ježíš není Bohem v hledišti, ale je aktérem v jevišti, není divákem, ale aktivně zasahuje do života a smrti: poráží smrt na kříži a křísí Lazara z mrtvých. A také křísí z mrtvých to, co v nás již zemřelo.

b. lidé poslechnou Ježíše (41-44)

Lidé opět neochotně udělají to, co jim Ježíš řekne. Odvalte kámen. Lidé tedy odvalí. Někdy musíme udělat i to, čemu nerozumíme. Pak se dostaví porozumění. Víra někdy vyžaduje odvážný krok do nejistoty. Poznání přichází za vírou. Chodíme vírou, ne viděním. Tím nechci popírat rozum, ale někdy je náš rozum příliš slabý, než aby pobral všechny věci. Někdy to chce prostě odvážný první krok.
Ježíš se pomodlí, ne že by to potřeboval, ale na znamení lidem. Lidé totiž mají problémy s vírou. Cílem je, aby v Něho uvěřili. A když v Něho uvěří, Bůh bude oslaven v jejich životech. Cílem celého příběhu je víra lidí, kteří jsou kolem jako diváci. Všimněme si, Bůh není divák, ale jsou to lidé. Ti se dívají. Lazar je mrtvý. A teď Ježíš, Boží Syn, volá: Lazare, pojď ven. Příteli, vstávat. Není čas spánku. Je čas ukázal těm kolem, že jsi přešel ze smrti do života. Lazar k velikému překvapení všech skutečně vstal a vyšel ven.
c. znamení rozdělují lidi:

Je zajímavé, že někdy znamení od Boha lidi rozdělí do dvou táborů. Zatímco jedni jsou přesvědčeni a věří v Boha, druzí zase pochybují a znamení a zázraky jim k víře nepomohou. Tak je to i v našem příběhu: Cílem bylo, aby Bůh byl oslaven a aby lidi uvěřili v Božího Syna, tedy Židé, přátelé Marie, kteří ji doprovázeli, uvěřili a někteří možná začali později Krista následovat. Někteří křesťané jsou jako nevěřící Tomáš. Když si šáhl do ran Kristových, zvolal: Můj Pán a můj Bůh. Ale Kristus říká: blahoslavený, který nevidí a přesto věří. V tomto příběhu měli všichni učedníci vidět zázrak a jejich víra byla posílena.

Jedni odmítají věřit vlastním očím a místo toho se snaží Ježíše zbavit (jdou za farizeji): mají strach z toho, co by to mohlo znamenat: Ježíš je Boží Syn a poráží na kříži smrt a dává nám život. To má zásadní dopad na náš život. Dává nám naději do beznaděje, radost v bolesti, víru do pochybností, sílu do bezmoci, Jeho lásku do naší nenávisti nebo Jeho lásku do naší lhostejnosti. Druzí naopak uvěří znamení a přijmou do srdce, že Ježíš má moc porazit smrt.

Shrňme si celý příběh:
Nemoc není ke smrti, ale k Boží slávě. Bůh neposlal svého Syna proto, aby nám život učinil lehčím, ale aby byl Boží Syn oslaven a aby v Něho lidé věřili. Navzdory našim pochybnostem nás Pán Bůh v Ježíši Kristu miluje a chce, abychom Ježíše následovali ve víře. Můžeš být Martou, která tak trochu věří, ale můžeš uvěřit, že Ježíš skutečně vzkřísí Lazara z mrtvých i ve tvém životě. (pauza) Životní okolnosti si nevybíráme, ale můžeme si vybrat, jak budeme na okolnosti reagovat, buď budeme říkat: Bože proč? Proč já? Musím trpět já? Nemůžeš mi dát morfium místo léku? (pauza) A nebo může naše modlitba být: Děj se vůle Tvá, přijď království Tvé, Buď oslaveno jméno Tvé. Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama