Žalm 48 O spravedlnosti

22. července 2013 v 18:22 | Petr Šedý |  Dobrá zpráva
1. Úvod
Milí Kristovi přátelé, četli jsme společně žalm 48. Tuto neděli pokračujeme v naší sérii na Žalmy. Dovolte mi opět pár krátkých poznámek ke čtení Žalmů a modlitbě. Pokud jsme aspoň trochu otevření a nechceme si lakovat skutečnost na růžovo, jako společenství zjišťujeme, že náš modlitební život je velmi povrchní, mělký, že našim modlitbám chybí život nebo duchovně řečeno moc Ducha. Čím to je a jaký je lék?

Modlitba není nějakou okrajovou částí života křesťana, ale je esencí, základem, na kterém stavíme. Naše modlitby ale mohou být sobecké, zaměřené jen na naše potřeby nebo to, co zrovna cítíme. Právě v tom vidíme obrovskou inspiraci v Žalmech. Proto je velmi zdravé, když se můžeme modlit modlitby ze Žaltáře. Tam vidíme, že škála modliteb je značně širší než jen osobní potřeby, ale modlitby jsou také vyznáními, chvalozpěvy a vyučujícími písněmi.

Moc bych si přál, aby náš duchovní život mohl růst a hloubka našich modliteb ve společenství mohla být větší. Pak věřím budeme také zakoušet ve větší míře moc Ducha Svatého. Velmi mě zaujala knížka od protestantského kazatele, který byl popraven krátce před koncem 2. světové války. Ano, jistě tušíte, že tímto člověkem je D. Boenhoeffer. B. má mnoho hlubokých myšlenek o žalmech a modlitbě společenství. Zaujala mě myšlenka, že Žaltář je zástupnou modlitbou Krista za církev. Znamená to, že jednak Kristus se za nás modlí, i když my na modlitby často zapomínáme a stejně jako jeho učedníci v zahradě spíme.

Znamená to ale, že i jako Kristovo tělo se máme tyto žalmy modlit, protože jsou modlitbou Kristova těla na zemi. Pokud si někdy říkáš, co se vlastně mám modlit? Nebo si říkáš, jsem příliš slabý a ani nevím, za co se mám modlit, modli se biblické žalmy. Je zřejmé, že některé žalmy přesahují zkušenost jednotlivce a jen jako tělo Kristovo, jen jako celek se můžeme s jejich obsahem ztotožnit. Jindy si ale uvědomíme, že ten žalm vlastně není moje modlitba, ale modlitba Krista za mě nebo za nás. To je jistě osvobodivé zjištění. Pusťme se proto s chutí do dnešního žalmu 48, který je oslavou Boha za jeho velikost.

2. Evangelium
Tentokrát nebudu žalmem procházet verš za veršem, ale protože je léto a vnímám na nás únavu, zaměřím se na jediný motiv a téma žalmu 48. A to je Boží spravedlnost a jeho milosrdenství. Věřím, že nám toto téma přijde vhod, zvláště když dnes přistupujeme ke stolu Páně jako hříšníci s prosbou o Boží milost a odpuštění.

Obraz hory
Obraz, který nám žalmista předkládá, že hora. Na této vysoké a nedostupné hoře sídlí Bůh. Tato hora je sídlem samotného Hospodina, velikého krále. Na této hoře sídlí nedobytný hrad, kde sídlí Bůh. Je zřejmé, že jde o poezii a metaforu. Kdo by si také představoval konkrétní místo nebo se odvážil patřit na Boží tvář, že?

Nedobytný hrad
Proč žalmista mluví o hoře a nedobytném hradu? Přicházejí nepřátelé a snaží se tuto horu a tento hrad obklíčit. Jenže když dorazili na toto místo, popadla je úzkost a chvění a zhrozili se. Proč se zhrozili? Dostali strach, protože viděli, že toto místo nikdy nedobudou. Místo toho se budou namáhat zbytečně. Představme si horu, která je obklopena mořem a na vrcholku této hory sídlí hrad. Nepřátelé si myslí, že mohou tuto horu zdolat z moře.

Možná je to trochu podobné situaci za 2. světové války, kdy probíhala válka o Británii. Hitler si také myslel, že zdolá Anglii vyloděním se z moře. Nejprve ale musel dobýt její oblohu. Jen díky velkým obětem se Anglie ubránila. A jistě víte, že hlavní síla Británie spočívala v jejím obrovském loďstvu, které Německo nikdy nepřekonalo. A to je jen velmi slabý obrázek ve srovnání s touto nedobytnou pevností, která je na vysoké hoře.

Co tato hora symbolizuje? Verše počínaje 10. nám napoví.

Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde, uprostřed tvého chrámu.
Jak tvé jméno, Bože, tak i tvoje chvála zní až do končin země.
Tvá pravice je plná spravedlnosti.
Raduje se hora Sijón, jásají judské dcery nad tím, jak soudíš.

Raduje se z Boží spravedlnosti?
Máme před sebou obraz Božího milosrdenství a Jeho svaté spravedlnosti. Z toho se žalmista raduje. Za to chválí Boha celá země. Jistě si uvědomíme, jaký je rozdíl mezi lidskou sobě-střednou modlitbou a modlitbou žalmu 48. Výzva tohoto žalmu spočívá v tom, že máme chválit Boha za jeho spravedlnost. Ale jak můžu chválit Boha za jeho spravedlnost? Pokud jsme jen trochu rozumní a nemáme problém s pýchou, musíme upřímně přiznat, že spravedliví nejsme. Vždyť každý z nás hřeší.

Jen blázen by si myslel, že je spravedlivý. Jen ten největší hlupák by se odvážil myslet si, že je dobrý. Ve srovnání s Boží spravedlností se jakýkoliv pokus člověka o přiblížení se Božím měřítkům spravedlnosti zdá velmi slabý.

Nikdo není spravedlivý
Pokud si myslíš, že jsi spravedlivý, podívej se do Božího slova. Co nám říká: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu. Když čteme list Římanům, vidíme v druhé kapitole stav člověka. Pavel říká:

Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoliv. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají.

Tedy Boží soud odsuzuje ty, kdo soudí. Dobře. Ale znamená to, že je každý nespravedlivý? Každý člověk, který si myslí, že je schopen z vlastních sil dosáhnout Božího standardu spravedlnosti jen dokazuje, že je hříšný. Boží spravedlnost není totiž jen vnější, ale je vnitřní, jde do morku kostí. Jde na úroveň našich myšlenek a motivů. Člověk si řekne, vždyť nekradu. Kdo ale může říct, že nezávidí? Když si někdo pohrává s myšlenkou, že je dobrý manžel, ať zváží tohle. Kdo vytrvale miluje svou ženu?

Možná se manžel nedívá na porno, ale Ježíš jde mnohem dál: kdo se podívá chtivě na cizí ženu, už s ní ve svém srdci zcizoložil. Ne nadarmo Pavel ve 3. kapitole Římanům pokračuje: nikdo není spravedlivý, není ani jednoho. Všichni se odchýlili a propadli zvrácenosti. Není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Bible nám velmi jasně ukazuje, že každý člověk zcela konkrétně je hříšný a není dobrý z hlediska Boží spravedlnosti.

Proč to všechno říkám? Přemýšleli jsme nad tím, proč se žalmista v žalmu 48 raduje z Boží spravedlnosti. Je to snad naivní blázen, že by nevěděl, že je hříšný? Nebo je snad spravedlivý? Jak jsem již v úvodu řekl, někdy dojdeme při čtení a modlení se žalmů do bodu, kdy nás, pokud jsme poctiví a čteme pozorně, zachvátí bázeň před tím, co čteme. Některé žalmy se halt nemodlíme my, nemůžeme. Když čteme pozorně a zkoušíme se modlit, řekneme si… vždyť já nejsem spravedlivý. Nikdo není. O kom to žalmista mluví? Jak se může žalmista modlit, že judské dcery jásají, že Bůh soudí spravedlivě? Vždyť Judsko bylo Božím soudem vyvráceno a obyvatelé Jeruzaléma odvlečeni do exilu… Jak se z toho může někdo radovat?

Ježíšova modlitba za nás
Nakonec dojdeme k závěru, že je to vlastně Ježíšova modlitba za nás. Vždyť je jen jeden člověk, který byl na celém světě a v jediné době dějin spravedlivý. A tím je právě Ježíš. A jedině ten se může upřímně radovat, že Bůh soudí spravedlivě. Paradoxní je, že právě tento jediný spravedlivý bere na sebe náš hřích. On se raduje z toho, že Boží spravedlnost za naše viny je vykonána na něm!

Bůh soudí spravedlivě
Žalmista nám říká, že Bůh soudí spravedlivě. Jeho spravedlnost je na skále jako nedobytný hrad. Nic ji nemůže zničit a nic ji nemůže porazit. Proč se tedy žalmista z této skutečnosti raduje?

Raduje se proto, že Boží spravedlnost jde ruku v ruce s Jeho milosrdenstvím. Díky Boží lásce a milosrdenství nedostaneme to, co spravedlivě zasloužíme, ale to, co my zasloužíme, dostane někdo jiný. Jediný člověk, který na sebe může vzít naše viny, naše hříchy, naši hanbu, naši pýchu a sobectví. A tím je Ježíš Kristus.

Každý člověk, který si myslí, že dokáže zdolat tento nedobytný hrad je blázen. Každý, kdo si myslí, že dokáže dobýt nedobytnou pevnost obklopenou mořem, je odsouzen k porážce. Dovolte mi to ilustrovat vtipem…

Vtip
Pluje křižník na moři a zdálky vidí signální světlo. Kapitán dostane zprávu, že v cestě je překážka. Kapitán dává rozkaz, aby komunikační důstojník odvysílal tento vzkaz: tady je křižník jejího veličenstva, změňte kurz. Za krátko dostane zprávu: ne, vy změňte kurz, jinak dojde ke srážce. Naštvaný kapitán vydává rozkaz, aby křižník držel kurz a nechá vystřelit z děla. Pak pošle zprávu: tady je kapitán na křižníku jejího veličenstva, změňte kurz, nebo vás potopíme. Po krátké odmlce dostane zprávu: vy změňte kurz, nebo najedete na skálu, tady je maják.

Aplikace
Tento úsměvný příběh ilustruje aroganci a pýchu některých lidí. Člověk si může říct, já žádný problém nemám. Já to tak nevidím. Nebo já to tak necítím. Já mám svědomí čisté. Ale Boží spravedlnost není založena na našem vnímání. Maják je varováním, že pokud loď nezmění kurz, narazí na skálu a potopí se. Nezáleží na tom, jestli je to křižník, malá loďka, nebo letadlová loď. Každá loď narazí a potopí se. Boží spravedlnost nezáleží na našem vnímání, ale je absolutní a objektivní. Je zjevená v Božím slově. Lidská arogance a pýcha nezná mezí, ale Boží spravedlnost a soud ji pokoří, dříve či později.

Skutečnost je taková, že Bůh bude soudit spravedlivě, On vidí naše srdce a vidí, co je lidským očím skryto… Boží slovo říká:

16 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. 17 Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: 'Spravedlivý z víry bude živ.' 18 Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

Pokud potlačujeme pravdu o našem hříchu, skončí to s námi dříve či později špatně. Jsme jako ten kapitán, který dává rozkaz, aby loď setrvala v kurzu a nařizuje majáku, aby uhnul.

Naopak, z Božího slova jasně čteme, že v Kristu se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou. Spravedlivý z víry bude živ. Naše spravedlnost nezáleží na našich skutcích, ale záleží na Božím milosrdenství a na tom, zda budeme činit pokání. Musím uznat, že nemám na to být spravedlivý a že potřebuji Boží spravedlnost přijmout vírou v Ježíše. Pokud přijímám Boží spravedlnost do svého života vírou, pak jsem jako moudrý kapitán, který mění kurz lodi, aby neztroskotala.

Jsem jako moudrý muž, který se skryje v hradbách nedobytného hradu na skále.
Lidské kocábky se tříští o skálu. Bůh a jeho spravedlnost je jako nedobytný hrad, jako skála. Kdo staví svou spravedlnost na svých pocitech či svědomí nebo na svém rozumu, dopadne jako ta kocábka. Kdo ale staví spravedlnost na Kristu, doznává své hříchy Bohu, tomu jsou odpuštěny a ten je bezpečně skryt v Božím nedobytném hradu. Je na skále a i když ho budou skličovat všichni lidé kolem něj, nepadne, protože je na Boží straně.

3. Závěr
Proto když dnes přistupujeme k Večeři Páně, mysleme na to, že jedině skrze Kristovu smrt na kříži přijímáme Boží spravedlnost. Nezáleží to na nás. Záleží to na Kristu. Jediné, co musíme udělat, je tuto skutečnost přijmout a vírou si ji přivlastnit v srdci. Každý, kdo věří v Ježíše, je skryt v pevných hradbách na skále, je v bezpečí. A každý, kdo je v bezpečí Boží spravedlnosti se pak může i modlit modlitbu žalmisty: Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný. Na mysli mi tane, Bože, Tvoje milosrdenství. Raduji se z Tvojí spravedlnosti, Bože, protože mi ji připočítáváš zdarma vírou v Ježíše Krista. Děkuji Ti za Tvou oběť Ježíši, za tvoje milosrdenství. Amen.
 

Pozveme Česko na večeři 2013

25. června 2013 v 17:23 | Petr Šedý |  Aktuality

Zveme Česko na večeři v září 2013 na Proseku

Prozkoumej smysl života na Proseku...
každé úterý od 24.9. v 18,30
na adrese Čakovická 51
v případě zájmu nás kontaktujte prosek@cb.cz

Probíráme témata:
Jde v životě ještě o víc?
Jak získat víru?
Kdo je Ježíš Kristus - náboženský učitel, blázen, lhář nebo Boží Syn?
Proč a jak číst Bibli?
Proč a jak se modlit?
Uzdravuje Bůh i dnes?
A co církev?

a další témata... dohromady 10 témat za 10 týdnů, 10 společných večeří a rozhovorů
příležitost zeptat se na jakoukoliv otázku, která vás zajímá, naslouchat a vyjadřovat
své názory. Příležitost se seznámit se slušnými lidmi v přítelském prostředí uprostřed sídliště Proseka.


Setkáváme se na blízko mestra u Prosek pointu




promo video o kampani najdete zde...
http://www.youtube.com/watch?v=622sLbD2qY4

Alfa kurz na Proseku v rámci pozveme Česko na večeři

Iniciativa Alfy 2013 - Zveme Česko na večeři


Iniciativa Alfy je propagační kampaň, do které se v ideálním případě mohou zapojit všechna společenství, která pořádají kurz Alfa v oblasti, kde se propagační kampaň organizuje. V České republice již proběhly dvě městské Iniciativy v Brně, jedna v Českém Těšíně a Benátkách nad Jizerou.

Na podzim letošního roku Česká kancelář kurzů Alfa připravuje celonárodní Iniciativu Alfy s názvem

Zveme Česko na večeři. Cílem iniciativy je vytvořit síť alespoň 200 společenství, která na podzim roku 2013 uspořádají kurz. Sbory a farnosti uspořádají kurz samostatně, ve vlastní režii. Výhoda Iniciativy spočívá ve společné přípravě a propagaci na celostátní úrovni v tisku, rozhlase a televizi. Plošná propagace zvýší povědomí o kurzu, přitáhne pozornost veřejnosti a místním společenstvím usnadní zvaní na kurz.

Přípravy iniciativy jsou již v plném proudu. Vydali jsme propagační DVD, brožuru Seznamte se s kurzy Alfa, modlitební kartu. O tyto materiály si zdarma můžete napsat na naší adresu. Získali jsme podporu Platformy vedoucích evangelikálních církví, sdružených v ČEA. O projektu jsme informovali Ekumenickou radu církví, kde jsme byli vřele přijati. O Iniciativě jsme hovořili také s kardinály M. Vlkem a D. Dukou, Oba Iniciativě vyjádřili svou podporu.

Připravujeme různé školící a informační akce s cílem vše pro podzim roku 2013 dobře připravit. Na této stránce postupně budeme zveřejňovat další upřesňující informace.
Informační klip o Iniciativě 2013 Zveme česko na večeři můžete shlédnout zde


Záměr Iniciativy Alfy je trojí:
• zvyšovat povědomí široké veřejnosti o existenci kurzů Alfa
• podpořit místní společenství při získávání nových hostů na jejich kurz
• zlepšit úroveň kurzů tím, že se jednotlivé týmy Alfy kvalitně připraví


Jak to všechno začalo?

příběhem z jednoho malého britského města

V roce 1997 se skupina sborů v malém městě Thanet v Anglii spojila při propagaci kurzů Alfa v místním tisku. Jednoduchý inzerát zněl: "Kurzy Alfa - příležitost prozkoumat smysl života. Začíná za pár dní ve Vašem sousedství." Pak následovaly kontaktní údaje na všech 22 společenství ze všech denominací, které ve městě Alfu pořádaly.

Nápad z města Thanet byl nádherným příkladem spolupráce církve. Proto jsme se v HTB rozhodli, že až k tomu budou příhodné podmínky, budeme tento příklad následovat.


Historicky první propagační iniciativa

V roce 1998 v Británii přispěly na náklady národní propagační kampaně tisíce sborů. Pozvánky na Alfu byly na velkoplošných billboardech, nástěnkách sborů, v oknech domácností, obchodech, klubech i regionálních novinách. Proběhlo mnoho propagačních akcích na místní úrovni, křesťané v Anglii rozdali zhruba 4,5 milionu pozvánek na Alfu. Propagace se během roku rozšířila i na zadní plochy autobusů, reklamní spoty byly v rozhlase. Propagaci na národní úrovni podpořily místní kampaně, organizované církvemi.


"Pozvání národa na večeři"

První "Pozvání národa na večeři" proběhlo v roce 2000 ve Velké Británii. Záměrem propagační kampaně bylo dát každému obyvateli Británie příležitost zúčastnit se Slavnostní večeře s Alfou, poslechnout si promluvu "Jde v životě ještě o víc?" a dostat pozvánku na kurz Alfa v místě bydliště. Večeře se setkaly s velkým ohlasem veřejnosti a vtiskly osobitý charakter všech dalším Iniciativám v Anglii.







Těšíme se na vás,

v případě zájmu nám napište na prosek@cb.cz

vaše stanice Církve bratrské na Proseku

přeji vám hezké léto,

víkář Petr Šedý

Prozkoumej smysl života od 24.9.2013 na Proseku

23. března 2013 v 19:54 | Petr Šedý |  Aktuality

Co je to kurz Alfa?

Příležitost prozkoumat křesťanskou víru
na Proseku každé úterý od 18,30
od 24.9.2013 na adrese Čakovická 51
2 minuty od metra C - Prosek



Kurzy Alfa tvoří série promluv na klíčová témata, související s křesťanskou vírou.

Hledáte odpovědi? Kurz Alfa je příležitostí pro kohokoliv, aby v příjemném prostředí během deseti inspirativních setkání prozkoumal křesťanskou víru. Není to náročné, je to přátelské a zábavné.

O Alfu je velký zájem. Přes 18 milionů lidí ve 167 zemích světa, kteří kurzy Alfa absolvovali v restauracích, církvích, obývacích pokojích nebo vězeních se shodují v tom, že jde o zkušenost, která stojí za to. Zveme vás, abyste se k nám na této objevitelské výpravě připojil(a). V okolí Vašeho bydliště pravděpodobně nějaký kurz Alfa probíhá.

Alfa nabízí příležitost prozkoumat smysl života.



Večeře Každé setkání začíná společným jídlem, které dává účastníkům kurzu příležitost vzájemně se seznámit.




Promluva Seznamuje s tématem večera. Na promluvu navazuje diskuse ve skupinkách.




Diskuse Naslouchejte, diskutujte, objevujte. Zeptat se můžete na cokoliv, žádná otázka není ani nemístná ani nevhodná.



V blízkém okolí Vašeho bydliště pravděpodobně kurz Alfa probíhá. Aktuální seznam kurzů naleznete zde.
Témata promluv jednotlivých večerů

• Jde v životě ještě o víc? (úvodní večer kurzu)
• Kdo je to Ježíš?
• Proč Ježíš zemřel?
• Jak získat víru?
• Proč a jak se modlit?
• Proč a jak číst Bibli?
• Jak nás Bůh vede?
• Kdo je to svatý Duch?
• Co Duch svatý dělá?
• Jak mohu být naplněn Duchem svatým?
• Jak mohu prožít zbytek života co nejlépe?
• Jak odolat zlému?
• Proč a jak mluvit s druhými o víře?
• Uzdravuje Bůh i dnes?
• A co církev?
 


Biblická skupinka

18. ledna 2013 v 21:12 | Petr Šedý |  Aktuality

Od 22.1. každý druhý úterek od 18h
bude skupinka biblického studia na Proseku

Bibli budeme číst formou otevřeného objevování pravd Písma z příběhů
Starého zákona. Začneme u Genesis, 1. knihy Mojžíšové.
Účastník nemusí o Bibli nic vědět, stačí používat uši, oči a rozum.
Od účastníků se nepředpokládá víra v Boha ani žádné znalosti o křesťanství.

Srdečně Vás zveme na setkání nad BIBLÍ
KDY: Každé druhé úterý od 18 hodin
KDE: Výchovný ústav Klíčov,
Čakovická 51, Praha 9 - Prosek
Pořádá Církev bratrská ve spolupráci s klubem Beroja
Kontakt: 739 655 827
Petr Šedý a Matěj Louda


Juda a Támar

18. ledna 2013 v 21:08 | Petr Šedý |  Dobrá zpráva
Úvod

V dnešní rozjařené době je obtížné najít pokoj. Mezi volebními bitvami prezidentských kandidátů a znásilněními dívek v Indii a pracovním ruchem velkoměsta - kde člověk najde opravdový pokoj? Věřím, že opravdová radost a opravdový pokoj je důsledkem proměněného vztahu s Bohem a přichází jako důsledek působení Ducha Svatého v našem životě když hledáme Boží tvář a když slyšíme Boží slovo pokoje.





Dnes začneme novou sérii kázání s názvem Starozákonní postavy a jejich vztahy. Tohle téma se krásně vyvinulo z rozhovorů s vámi u šálku dobré kávy a v hledání odpovědi, jak Bible jako Boží slovo mluví k současnému člověku. Má ještě Bible co říct? Není příliš idealistická a počítá s vypjatými a absurdními situacemi dneška? Když se podíváme na dnešní příběh o Judovi a Támar, tak věřím uvidíme nejenom krásný příběh, ale nazřeme velmi komplikovanou lidskou situaci, kterou přináší sám život a jak si s ní její aktéři poradí. Takže ano, Bible mluví k dnešnímu člověku. Uvidíme ztrápenou ženu, která přišla o manžela. Ženu, která hledá Boha a nemůže najít pokoj, dokud neučiní to, co je správné. Vidíme ženu, Támar, která hledá svého zastánce a ne a ne ho najít.





Nejdříve je pasivní obětí zvůle člověka, ale nakonec jedná ve víře a dojde požehnání a udělá, co je třeba. Její jednání, ač se nám zdá lidskýma očima přinejmenším velmi podivné, je z hlediska Boží vůle správné. Příběh je zapsán v Genesis 38. kapitole. Co mě velmi inspiruje na této staré knize je její zájem o člověka. O člověka a jeho srdce. Vidíme postavy, které jednají velmi lidsky. Je to kniha naplněná velmi hříšnými lidmi, jakými jsme my sami jako lidé 21. století.





Když se podíváme na 38. kapitolu, nějak nám nehraje. Nevíme, co vůbec v knize Genesis dělá. Druhý díl Genesis je přece vyprávěním o dalším hlavním hrdinovi Josefovi. V Genezi 37 žárlí bratři na Josefa a ten je prodán do Egypta. Najednou ale přichází 38. kapitola a pojednává alespoň zdánlivě o něčem úplně jiném. Je zde příběh o Judovi a Támar. Co má tento příběh společný s dalším vývojem? V 39. kapitole pokračuje vyprávění o Josefovi a Boží věrnosti a příběh končí dobře, synové Jákoba se usmíří a otec Jákob se setká se svým domněle mrtvým synem Josefem. Ale co příběh o Judovi a Támar? Jakou má funkci? Věřím, že má své důležité místo i v rámci vyprávění o Josefovi. Hlavním důvodem je skutečnost, že nám ukazuje proměnu charakteru Judy. Juda je člověk, syn Jákoba, třetího praotce, ale je to též jméno nejdůležitějšího kmenu Izraele.



Z našeho dnešního hlediska je důležitý proto, že z něho pochází Ježíš Kristus. Juda byl velmi tvrdý člověk. Nabídl prodat svého bratra Josefa do otroctví. Chtěl, aby Támar zemřela upálením. Když umřeli jeho děti, ani to s ním nehnulo. Je to zvláštní. Když se podíváme na Jákoba, velmi truchlí pro svého domněle zesnulého syna Josefa. Přitom všichni bratři vědí, že je naživu v otroctví a s Judou to ani nehne. Tedy není vždy syn jako otec.

Když zemřeli Judovi děti, je k tomu netečný. Tvrdý člověk. Když se ale dostaneme na konec vyprávění, vidíme úplně jiného člověka. V našem dnešním příběhu vidíme počátek proměny života Judy. Vidíme, jak tvrdý člověk, který by poslal na smrt upálením svou vlastní příbuznou, které učinil sám velké příkoří, vidíme tohoto tvrdého člověka, jak činí veřejně pokání. Vyznává o Támar, že je spravedlivější než on. Je to moje vina. Zhřešil jsem.



V tom je příběh aktuální pro nás. Příběh mluví o tvrdých lidech, kteří nacházejí Boha a postupně se mění. Když dnes přijímáme do našeho společenství 2 nové lidi, přemýšlím sám nad sebou. Jak jsem vlastně poznal Ježíše a jak změnil můj život? Jaký jsem byl dřív a jakým člověkem jsem dnes?

Nabízím vám údiv nad Božím jednáním s lidmi, kterým Bůh mění jejich život. Úžasné je, že stejně tak Bůh mění i náš život.



Nemění svůj život najednou, ale je to postupný proces, jak bych já i věřím někteří nebo některé z vás mohli dosvědčit. Juda jako tvrdý člověk změknul. Z tvrdého člověka se stává nakonec laskavý bratr. Bratr, který rozumí trápení svého otce. Benjamin, jeho nejmladší bratr a nejmladší syn Jákoba má odejít do Egypta. A Juda se přimlouvá, aby šel sám místo Benjamina. Příběh je úžasný i tím, že nám ukazuje na Kristovo jednání. Sám Juda nabízí vlastní život místo Benjamina. Ale co nám příběh říká, že z tvrdého člověka Bůh svým jednáním činí Božího muže. Nakonec i Jákob prošel velkou proměnou. Vždyť z Jákoba úskočného se stává Jákob, otec dvanácti pokolení Izraele. Jeho jméno už není Jákob, ale Izrael. Říkám to proto, že naše vyprávění je v kontextu 37. kapitoly, kde je uvedeno "Toto je rodopis Jákobův".





Takže to není tak, že druhý díl Genesis je o Josefovi, ale spíše o Jákobových synech. Takže nejen že příběh o Judovi a Támar do Genesis zapadá, ale je jeho nedílnou součástí. Vypráví o počátku změny charakteru Judy. A není to vůbec bez logiky. Vždyť název knihy je Genesis, kniha počátků. A to nejen počátku jako stvoření, ale počátku změny lidského života a to jen díky Boží milosti. Tak to bych nám přál, abychom to zakusili a prožili skrze tento příběh my všichni.





Nejdůležitějším důvodem, proč chci dnes tento příběh vyprávět je skutečnost, že potomek Judy a Támar je zapsán v rodokmenu Ježíše. Támar i Peres jsou pro nás neobvyklá jména a nacházíme je jak v Matoušově (Mt 1,3), tak v Lukášově evangeliu (Lk 3,33). Tedy co nám tím chce Bůh říct? Každý člověk má před Bohem hodnotu a Bůh si používá úplně obyčejné lidi, aby přinesl Jeho lásku našemu světu. Juda, Támar a jejich potomek má své důležité místo v posloupnosti narození Ježíše, našeho Spasitele. Pojďme teď postupně příběh prožít. Poprosím o první čtení. Genesis 38 od 1. do 11. verše:







Juda se oženil a měl tři syny. Stojí za povšimnutí, že si vzal kenaanku. Jednalo se o smíšené manželství, což je v Božích očích vnímáno negativně. Židé se neměli spojovat s ostatními národy, aby neznečistili svou víru a mohli být dobrým svědectvím ostatním. Na Judových synech vidíme, že Bůh jeho manželství nežehnal. Prvním synem byl Er. V hebrejštině jeho jméno má stejný základ jako slovo zlo. Také se dočítáme, že zemřel, protože činil to, co je zlé. Nevíme sice co to bylo, ale bylo to tak závažné, že jej sám Bůh nechal zemřít. Pak se dostáváme k druhému synovi Onanovi. Jeho jméno je zvláštní. Podle něho vzniklo slovo onanovat. Než abychom zabředávali do klišé, vysvětleme si důvod, proč měl vůbec Onan zplodit potomka svému bratrovi. Ženy v tehdejší společnosti neměly dobré postavení. Hlavní smysl existence žen bylo plození dětí, hlavně mužských potomků. Existoval zákon, kterému se říká levirátní manželství. Ten měl za úkol zachovat kontinuitu zemřelých mužů a ochránit jejich manželky. Tento zákon vyjadřoval, že bratr zesnulého bratra musel s jeho manželkou zplodit potomka, jinak by se vystavil veřejnému pohanění. Takže pro Onana to nebyla otázka volby, ale de facto povinnost, aby si vzal Támar a měl s ní dítě.





Zajímavé je, že spát s ní chtěl, ale potomka mít nechtěl. Sex ano, ale závazek ne. To je docela podobné dnešní době. Muži často střídají partnerky kvůli sexu, ale aby s nimi měli děti a manželství to už ne. V Onanově případě se jedná o sobectví a neochotu udělat něco dobrého pro Támar a zesnulého bratra. Nevíme samozřejmě jaký měli spolu vztah. Ale z textu si můžeme dovodit, že Onan byl materialista a chtěl zdědit majetek po svém bratru a kdyby zplodil potomka s Támar svému bratrovi, pak by nedostal nic. Támar tedy měla takového muže.



Nebyla to otázka její volby, bylo to dáno zvykovým právem. Onan jednal s Támar jako s věcí. Támar postupně ztrácela jakoukoliv důstojnost. Zajímalo by mě, jak se asi musela cítit. Myslím, že byla úplně ponížená a zneužitá. Její muži ji považovali za věc a hlavní úkol ženy v té době byl Támar upřen. Jak ale vidíme stejně jako v případě Era, prvního Judova syna, i v případě Onana zasáhl Bůh a Onan zemřel. Támar byla opět bez šance a bez muže. Nedokážeme si představit, jaké musela mít pocity. Podívejme se v příběhu dál... Prosím o přečtení od 12. do 23. verše.







V příběhu dochází ke zlomu. Judova manželka umírá. Juda dostává strach, zaslíbil svého posledního syna Támar. Dva předchozí synové již zemřeli a hrozí mu, že by po něm jeho majetek neměl kdo zdědit. Byl hodně bohatý a vlivný a bylo pro něho důležité, aby se jeho syn dobře oženil. Támar sice byla jasná volba z hlediska práva, vždyť ji vybral pro prvního syna. Tak musel Támar slíbit i třetího syna, ale nakonec jednal úplně jinak. Ještě je dobré zmínit, že se nacházíme v době před více než 3500 lety, kdy žena sama bez muže nemohla obstát. Dokud nebyla žena dospělá, byla pod ochranou svého otce a žila v jeho domě. Když se ale provdala, dostala se do domu svého manžela. Když ale ten zemřel, buď se vrátila do domu svých rodičů nebo se o ni musel postarat nějaký příbuzný. Tak Támar byla ve velice nejisté situaci a bojovala i o holé přežití. Podobnou situaci vidíme později v knize Rút. Nakonec příběh Rút je generačním pokračováním našeho dnešního příběhu.



Byla slavnost. Všichni slavili a hodně pili, protože byl svátek hojnosti. Juda se opil a protože již dlouho neměl ženu, byl váben svou sexuální žádostivostí. A to byla šance pro Támar. Támar byla kenaanská žena dobře znalá místních tradic. Dobře věděla, že když se převlékne za prostitutku, že ji pak může Juda požádat o sex. Věděla, kudy opilý Juda půjde a počkala si na něho. Nic netušící Juda podlehl síle svého apetitu a požádal Támar o sex. Samozřejmě netušil, že jde o jeho příbuznou.

Myslím, že na této situaci vidíme zoufalství Támar a zároveň její odvahu a rozhodnost nenechat věci sami sebou. Když hodnotíme příběh zpětně, vidíme, že Támar jednala správně a Bůh ji neodsoudil. Tolik let snášela příkoří a ponižování. Bylo s ní zacházeno jako s věcí a nyní nastal její čas. O co jí šlo? Věřím, že jí šlo vlastně o Boží věc. Jejím úkolem bylo zplodit Judovi potomka. To se mělo stát skrze jeho syny, ale nikdo z nich nebyl k mání. Když viděla, že to nepůjde, musela situaci vyřešit jinak. Nešlo ale o svévolné jednání jako v případě Abrahama a Sáry, kde Sára dala svou otrokyni Hagar Abrahamovi. O tom bude Pavel mluvit příští týden. Sára jednala ze strachu a nedůvěry Bohu. Nevěřila, že by ona mohla zplodit potomka a tak to hodila na někoho jiného. V případě Sáry šlo o nevíru. V případě Támar šlo ale o jednání ve víře. Támar usilovala o naplnění Boží vůle. Je to pro nás podivné, ale když se podíváme do genealogie Ježíše, jasně uvidíme, že Juda a Támar a Peres, jeden z jejich synů jsou tam.





Navíc vidíme v příběhu, že to pro ni dobře dopadlo. Na rozdíl od Era a Onana nezemřela, tak věřím, že nám tím autor dává najevo, že Támar jednala správně. Tím nám samozřejmě neukazuje příklad k následování. Neříká nám, že je správné být prostitutkou nebo že je správné cizoložství. To v žádném případě, ale příběh ukazuje dle mého názoru zoufalství trpící ženy a její touhu po spravedlnosti a naplnění jejího úkolu od Boha. Bůh se zachoval k Támar milostivě a přitakal jejímu trápení a

vysvobodil ji. K tomu ale vedla poněkud klikatá cesta.

Támar provedla obchodní čin. Juda ji musel slíbit odměnu. Slíbil jí kůzle. Ale protože ho nemohl mít s sebou, musel nechat zástavu. A to byla příležitost pro Támar. Juda byl opilý a souhlasil. Nechal u ní symboly své autority - hůl a svůj pečetní prsten se symboly jeho rodiny. Příběh je lakonicky stručný. Pak již následuje akce, Juda se vyspí s Támar a Támar otěhotní a každý si jde po svých. Alespoň tak to vypadá.





Ale po Tamaře se slehla zem a Juda ji nemůže najít. Samozřejmě nevěděl, že je to Tamara. Prostitutku, kterou hledal nemohl najít. Je zřejmé, že chtěl celou situaci udržet v tajnosti. Příběh nám hezky ukazuje nervozitu člověka, který dělá to, co by vlastně neměl a jeho snahu vše utajit. Ale hřích člověka, alespoň některé hříchy se nedají utajit. Stejně jako v případě Davidova selhání s Batšebou, ani v tomto případě se styk mezi Judou a Támar nedal utajit. Podívejme se na poslední část příběhu od verše 24 do verše 30.

Následuje poslední scéna příběhu o tři měsíce později. Na Támar je už vidět, že je těhotná a protože je zaslíbena třetímu Judovu synovi,



i když mu ještě nebyla dána za manželku, je zřejmé, že musela spáchat smilstvo. V té době byl předmanželský sex považován za kriminální čin hodný smrti. Pokud by muž šel za prostitutkou, bylo to po právní stránce omluvitelné. Pokud by to byla svobodná žena, bylo by to považováno za hloupost, to si můžeme přečíst v knize Přísloví. Ale pokud by to byla vdaná žena, muž, který by s ní spal je ohrožen na životě. Dotyčná žena by též byla ukamenována, pokud by se na to přišlo.





V tomto případě šlo o porušení zákona a Támar měla být ukamenována. Všimněme si, že Juda jednal extrémně přísně a nařídil přísnější trest než vyžadoval zákon. Nařídil upálení. Pouze kněžské dcery měli zemřít upálením. Ostatní měly být kamenovány. Chápu, že v tom asi nevidíme moc rozdíl a přijde nám to kruté. Přesto ale vidíme tvrdého bohatého člověka, který by nechal chladně usmrtit vlastní příbuznou. Podobně chladně jednal, když mu zemřeli dva synové a podobně chladně nechal svého bratra prodat do otroctví. To se ale brzy změnilo. Pravda vyšla najevo a došlo k nápravě. Judovy symboly autority - jeho hůl a jeho pečetní prsten byly u Támar a Támar měla trumf.

Řekla "jsem těhotná s mužem, jemuž patří tyto věci, podívej se...". Juda měl dohlédnout na Támařinu smrt a teď viděl, že je průšvih. Ten muž byl on! Byl to on, kdo se s Támarou vyspal a porušil zákon. Je podivné, že příběh končí dobře a oba jsou propuštěni, snad se to dá vysvětlit tak, že Juda měl takový vliv, že mohl prostě Támar omilostnit. Nebo to bylo tak, že vzhledem k tomu, že vztah zůstal v rodině, šlo o menší delikt, který nebylo možné trestat smrtí. To není jasné, ale každopádně Juda byl veřejně zostuzen a zahanben.





Co je ale důležité, Juda správně zareagoval a činil veřejně pokání. Támar díky tomu již nebyla v ohrožení života. A z pozdějšího vývoje vidíme, že byla zajištěna a došlo k naplnění jejího úkolu. Zplodila potomka Judovi. Když to nešlo skrze syny, šlo to přímější cestou. V příběhu čteme, že Juda už s ní nikdy potom nespal, čímž nám příběh dává signál, že smilstvo je hřích, ale zároveň vidíme, že Bůh je milostivý a shlédnul na ponížení Támar a přiznal se k jejímu odvážnému činu víry.

Támar se narodila dvojčata. Zerach a Peres. Co je na tom zvláštního? Podobně jako v příběhu Jákoba a Ezaua spolu soupeřili o prvenství dva bratři. Nakonec mladší vyhrál. Jákob byl otcem dvanácti pokolení Izraele a jemu dal jeho otec Izák požehnání a on se stal třetím praotcem. Podobně v tomto příběhu vidíme Boží preferenci druhého nad prvním. První je sice označen karmínovou nitkou, ale nakonec druhý se dostává z bříška Támar první a je vyvoleným synem. Peres se dostává do genealogie Ježíše a ne Zerach. Támar byla zachráněna a stala se hrdinkou víry a naplnila svůj úkol. Příběh končí dobře. A Juda činil pokání a jeho život se začal ubírat po jiné cestě. Do této doby to byl Juda tvrdý. Juda nemilosrdný. Juda kalkulující.



V dnešním příběhu ale vidíme jeho pokání. Ale později uvidíme Judu jednat ve prospěch druhých, vidíme Judu soucitného a Judu, který bere ohled na druhé a to je nakonec ten Juda, kterého si Bůh vyvolil a změnil. Když čteme nový zákon, vidíme stejnou věc, list Efezským říká: Bůh si nás předem určil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Tím neříká autor, že je člověk dokonalý nebo bezchybný, ale říká tím, že se i ten největší hříšník může napravit a změnit v Božího člověka. To vidíme na příběhu Judy, stejně jako na příběhu jeho otce Jákoba. Jákob se z úskočného člověka stává Božím mužem.



Závěr

Co si z příběhu můžeme odnést pro sebe? Věřím, že vidíme, jak si Bůh vyvoluje velmi nedokonalé lidi a dokáže je svým jednáním změnit. Vidíme na praktickém příkladu, jak se tvrdý muž změnil v muže laskavého a soucitného. Zároveň vidíme, že se Bůh přiznal k Tamařině jednání víry a je Bohem soucitným, který vidí utrpení ženy, která dokonce ani není tou správnou věřící podle jména. Bůh je zkrátka větší a pro Jeho slávu si používá obyčejné hříšné lidi jako je Juda a Támar.

V tom věřím můžeme načerpat povzbuzení i pro sebe. Bůh má dobrý plán i pro Tvůj život a touží z Tvého života udělat něco krásného a touží si Tě použít. Záleží ale na Tobě, jak se zachováš. Zda na jeho jednání odpovíš ve víře nebo ne. Zda se zachováš jako Juda, který si pustil pravdu k srdci a obrátil se nebo zůstaneš uzavřený před Bohem a půjdeš dál svou cestou. Je to na Tobě. Chtěl bych nám všem popřát, aby tento rok byl naplněný Boží milostí k proměně našeho života a mohli jsme více růst do hloubky ve vztahu s Pánem Ježíšem. Věřím, že jako Bůh změnil život Jákoba a Judy, chce a změní i ten náš. Toužíš po tom? Pokud ano, pak se můžeš těšit na dobrodružství a na změnu Tvého srdce mocí Ducha Svatého. Amen.

Půlnoční kázání

25. prosince 2012 v 0:25 | Grizly |  Dobrá zpráva
Úvod

Milí přátelé, vrcholí vánoce, snědli jsme kapry a otevřeli dárky, spálili skoro všechny adventní svíčky a vypili mnoho svařáku. Doufám, že jste udělali někomu blízkému radost a že jste dostali dárek, který jste chtěli. Vězme ale, že vánoce nejsou jen o dávání dárků a zapalování svíček a zpívání koled. To by nebyl dostatečný důvod tady stát a mrznout. Alespoň pro mě ne. Mám jiný důvod a o tom vám chci povědět. V prvním století byl muž, kterého nazýváme Ježíš. Nebyl to jen obyčejný muž, ale tento muž změnil dějiny lidství a kultury. O něm teď budeme číst a zpívat písně.











Kázání

Mnoho lidí hledá Boha. Zkouší nejrůznější cesty, od meditace, charity a zdravého životního stylu, až po filosofii, např. soulad s přírodou až po náboženství. Jak je ale možné poznat Boha? Je skutečně možné, aby člověk Boha poznal? Je možné, aby něco tak malého jako je člověk poznal něco tak velkého jako je Bůh? Pokud je skutečně pravda to, na čem se většina světových náboženství shoduje - židovství, islám i křesťanství - že Bůh stvořil tento svět... jak člověk může poznat Boha? Jak může stvořená bytost poznat někoho kdo ho stvořil? Jak může někdo kdo má oči vidět někoho kdo je neviditelný? Jak může někdo tak omezený jako je člověk poznat někoho tak neomezeného jako je Bůh? To je otázka, která nám může i o těchto vánocích zamotat hlavu... Vždyť si ji byli vědomi už starověcí myslitelé - finitum non capax infinitum - konečný nemůže pochopit nekonečného. Uvažte, jak může někdo, kdo čas stvořil, být poznán někým, kdo v čase přebývá? Jak může někdo, kdo je v prostoru, poznat někoho, kdo prostor stvořil?

Apoštol Jan, nejbližší Ježíšův učedník nám napsal:



9 Bylo tu pravé světlo,

které osvěcuje každého člověka;

to přicházelo do světa.



Jan nám říká krásným poetickým jazykem, že světlo Boží osvěcuje každého člověka. Toto Boží světlo přichází do světa a je to pravé světlo.

Bez světla se nedá být. Bez světla zakopneme a upadneme. Bez světla bych neviděl ani do svých poznámek a neviděli bychom do textů písní. Jsme na světlu závislí. Bez světla ale také není naděje. To ví snad každý člověk. Je ale mnoho světel, od toho denního slunečního, až po hvězdy v noci a měsíc. Od nepřirozených zářivek a žárovek až po svíčky na adventním věnci. Co je ale pravé světlo? Pravé světlo není jen proudem fotonů a není jen ve viditelném či tepelném spektru. Pravé světlo je to Boží, co nám ukazuje pravdu. Pravdu o nás, pravdu o světě a pravdu o Bohu.

To ale není všechno. Jan pokračuje:



10 Na světě byl,

svět skrze něj povstal,

ale svět ho nepoznal.

11 Přišel do svého vlastního,

ale jeho vlastní ho nepřijali.





Apoštol Jan nemluví jen tak obecně o nějaké filosofické pravdě, ale mluví o konkrétní osobě. Mluví o Bohu, který stvořil tento svět. Mluví o Bohu, který se dal nám lidem poznat. Pokud by Bůh nechtěl, člověk by nevěděl, jaký Bůh je. Lidský rozum stačí tak tak na to, aby došel k závěru, že je logické a možné, aby Bůh stvořil svět, ale to zdaleka nestačí k poznání toho, kdo Bůh je. Bůh se rozhodl poslat Ježíše na tento svět, abychom Boha mohli poznat osobně. Co ale dělají lidé? Lidé místo aby se radovali z toho, že mohou Boha konečně poznat, tak chtějí zabít toho, kdo jim poznání Boha umožňuje. Jako ve vánočním příběhu král Herodes měl strach, že by malé děťátko vyrostlo a stalo se králem. Král měl strach, že by ho jiný král, ten skutečný připravil o jeho moc. Podobně je to s námi, milí přátelé. Není to také tak, že máme strach se podřídit Bohu? Máme strach, že bychom se museli něčeho vzdát. Nemáme strach jako Herodes král, že bychom již nebyli králi a pány vlastního života? Je přece lepší zůstat králi a pány a nikomu se nepoklonit. Lidská pýcha je právě to, co nám brání Boha poznat a následovat.

Přes naší pýchu nám ale vánoce připomínají, že je možné Boha poznat. Není to pro to, že bychom na to měli nárok nebo právo, ale je to pouze z Boží lásky a slitování, že nám Bůh nabízí sám sebe. Jan říká něco velmi zvláštního o rodičích, dětech a Bohu.



12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců,

nýbrž se narodili z Boha.

Není to tak, že se stačí nějak rozhodnout. Víra není lidská vůle. Víra je Boží dar. 12. verš nám říká, že je to Bůh, který svou mocí působí, že někteří lidé se stávají Božími dětmi. Vírou se člověk stává Božím dítětem. Je to ostrý kontrast s početím lidského potomka. Dva lidé se rozhodnou, že budou mít syna či dceru. Ani nemůžeme zaručit jestli to bude chlapec či dívka a považme, jak je to dnes těžké. Tolik lidí je neplodných a zoufale po dětech touží. Jak je dnes těžké mít přirozeným způsobem potomka. Pokud je lidsky obtížné zplodit dítě, oč těžší je lidskou vůlí stát se Božím dítětem. Je to nemožné. Člověk může chtít, ale to nestačí. Tak jako král Herodes chtěl najít Ježíše. Tak moc ho chtěl zabít, ale nemohl. Protože vyšší moc zasáhla. Byla to Boží moc, která poslala Ježíše na tento svět. Bylo to Boží světlo lásky, které se člověku ukazuje, aby nezabloudil. Tedy nejsme to my, kdo chceme v Boha věřit. Ale je to Bůh sám, kdo nás k víře povolává a kdo nás chce zachránit!

Od čeho nás chce zachránit? Je to naše pýcha a touha být králem a pánem našeho života. Jak to dopadá, když je člověk pánem a králem vidíme všude kolem. Ať už jsou to války, vykořisťování chudých lidí, hladomory, zneužívání moci a prosazování vůle politiků... a nebo na více hmatatelné rovině jsou to lži a podvody, krádeže, závislosti a nebo nenávist a lhostejnost lidí. To jsou problémy každé doby, na tom se za 2 tisíce let vůbec nic nezměnilo. Jaké je ale řešení? Lidskými prostředky nakonec ničeho nedosáhneme. Ale dobrá zpráva je, že o těchto vánocích můžeme přijmout dar, který může přinést změnu do našeho života. Tato radikální změna není jen zbožným přáním nebo nějakou berličkou. Ale je to radikální změna lidského srdce. Je možná právě proto, že změnu nepůsobí bezmocný člověk, ale působí ji všemohoucí Bůh. On sám nám chce pomoci. Nezáleží tolik na našem rozhodnutí, ale na Božím rozhodnutí. Bůh se už rozhodl, že nám chce pomoci. Ale jak?



Ve čtrnáctém verši 1. kapitoly Jana čteme věřím nejlepší shrnutí smyslu vánoc: slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Bůh se sám rozhodl dát se nám poznat. Nekonečné Boží slovo se stalo tělem, člověkem Ježíšem. Jinak by omezený člověk nemohl neomezeného Boha poznat. Bůh poslal Ježíše na tento svět. Narodil se Kristus Pán, jak budeme zpívat v koledě. Tedy paradox a tajemství vánoc je právě v tomto úžasném momentu. Bůh se stává člověkem a to jedním z nás. To nám dává naději, že Bůh existuje, je možné ho v Ježíši Kristu poznat a mít s ním osobní vztah. Já jsem to poznal před 10 lety a mnozí z nás to již poznali.



Chtěl bych nám všem popřát, abychom prožili pokojné a radostné svátky vánoc! Mojí modlitbou a hlubokou touhou v srdci je, abychom mohli o vánocích zahlédnout světlo Boží lásky, které osvěcuje každého člověka. Kéž poznáme hloubku Boží lásky, která jde tak daleko, že ze své slávy na výsostech sestupuje v Ježíši Kristu k nám a dává nám sama sebe! Amen.

Ježíš s lidskou tváří

2. prosince 2012 v 22:17 | Petr Šedý |  Dobrá zpráva
Advent
Milí přátelé, vstupujeme do adventního období. Zapálili jsme první svíčku na znamení prvního týdne adventu.
Advent znamená příchod. Ale příchod čeho nebo koho? Ano, přicházejí postupně vánoce. Přichází nakupování a stres a nebo také odpočinek, radost a dovolená. Přichází ale také mnohem
víc než to.
V duchovní rovině je advent příchodem Božím. Svíčka a její světlo symbolizuje příchod světla do temnoty. Příchod Božího Syna do světa. Sám Bůh se slituje a přichází mezi nás.
Ve starozákonním textu Izajáše připomíná prorok Boží příchod těmito slovy: 1 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.
5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje."
Tedy víc než 700 let před tím, než se narodil Ježíš Nazaretský, prorok Izajáš předpověděl Ježíšův příchod. Přijde světlo, které symbolizuje naději tohoto světa. Naději, že to dobře dopadne. Naději, že deprese skončí a Boží lid se vrátí ke svému Bohu. Toto dítě, o kterém ale prorok mluví, není obyčejným dítětem, ale je to Božský bohatýr, sám Otec věčnosti a Vládce pokoje. Tedy není to nikdo jiný než Bůh sám. Téma proroctví a jejich naplnění příští týden rozvine více
Mark, dnes bych se chtěl zaměřit na téma Ježíš s lidskou tváří.
Dovolte mi vysvětlit, proč zrovna toto téma. Jako křesťané máme někdy tendenci zapomínat na to, že Ježíš byl člověk. Jak jsem před chvílí ukázal hezky na textu proroctví, zkrátka řekneme, že v příchodu Božího Syna přichází sám Bůh do tohoto světa, což je neskutečná věc, která v nás má vyvolat údiv. Zapomínáme ale často na skutečnost, že v Ježíši Kristu se Bůh stává člověkem. Ježíš Nazaretský je vyjádřením skutečného lidství, skutečné pokory a lásky. Téma Ježíš s lidskou tváří je proto vyvážením, připomenutím, že Ježíš není jen Boží Syn, ale je stejně tak i opravdovým člověkem, je jedním z nás. On procházel tím vším, co je nám vlastní, slabostí, úzkostí, radostí, euforií, zklamáním, hněvem, soucitem a pokušením... až na jeden velmi důležitý rozdíl, jako člověk nezhřešil. My jako lidé hřešíme neustále, ale Ježíš nám ukazuje, jak má člověk doopravdy žít každý den a jak náš život nepromarnit. Ukazuje nám, jak máme prožívat a jak cítit a jak pracovat se svými pocity. Ukazuje nám, jak máme přemýšlet o světě. A ukazuje nám i jak máme jednat se sebou a s druhými.
Nejsme ale stroje, nemáme být bezcitní, bez zanícení, bez šťávy, křesťany, kteří zakládají svůj život jen na vůli a rozumu. Je třeba se naučit pracovat se svými emocemi. Křesťan, který neumí ovládnout svůj hněv, vztek, svou vášeň, svoje chmurné myšlenky je nezralý křesťan. Je možné být v Kristu, ale nebýt v oblasti pocitů Kristu vydán.
Proto se učíme, co znamená vydat naše emoce Kristu. Cílem křesťanského života není emoce potlačit a stát se bohy, ale místo toho si své pocity uvědomit a naučit se s nimi pracovat. Nestačí zkrátka Bohu odevzdat myšlenky a tělo, ale máme také Bohu odevzdat naše prožívání. Zkrátka Ježíš není jen Bohem, On je také člověkem.
O tom je právě advent, že si připomínáme Boží příchod v maličkém. Maličkém bezbranném člověku.
Ježíš je člověk a je pro nás vzor, kterému se chceme připodobňovat.
On je vzorem, který chceme následovat. A to jistě zahrnuje i oblast emocí. Jak říká apoštol Pavel v listu Efezským: "abychom dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti." Tedy míra naší zralosti je Ježíš jako člověk.
Proto se zaměřme dnes skrze krásný příběh z Ježíšova dospívání na Ježíšovo lidství a přemýšlejme nad sebou.
Člověk je celistvá bytost
Někteří lidé mají představu, že člověk se skládá ze třech částí, fyzické, duševní a duchovní.
Tyto části rozdělují člověka. Toto rozdělení vede k přesvědčení, že nezáleží na naší životosprávě a našich fyzických návycích. V jeden moment můžeme jít do kostela a být spojeni s Bohem a v druhý moment můžeme klidně být na oslavě a opít se. V jeden den se zbožně tvářím v rozhovoru
v církvi a v druhý moment křičím
na svou manželku. Tak to ale nejde. Nemůžeme naše tělo, myšlení a ducha rozdělovat. To, co děláme ve fyzické oblasti ovlivňuje naší psychiku a duchovní stav. Když jsem opilý, nemůžu si myslet, že se budu modlit. Když jsme fyzicky nemocní, ovlivní to i naše myšlení a rozhodně i způsob našeho duchovního prožívání. Podobně, když máme deprese, může se to podepsat i na našem fyzickém stavu. Člověk je zkrátka celistvá bytost. Podobně to platí i pro duchovní rovinu a pro zrání člověka. Nemůžeme si myslet, že je člověk duchovně zralý a přitom emočně nevyzrálý. Jedno souvisí s druhým. Když někdo nezvládá svoje pocity, tak nemůže být zralý ani v duchovní oblasti. Jedno zkrátka souvisí s druhým. Je naivní si myslet, že zbožně znějící modlitby nebo služba v církvi jsou více důležité než návaly vzteku a moje chování v každodenním životě... Dobře, duchovní stav souvisí s psychickým... ale co s tím?
Co na to říká Bible? Když jsem si četl Lukášovo evangelium, zaujaly mě za sebou se objevující tři verše, které ukazují na to, jak Jan Křtitel a Ježíš rostli a zráli postupně. Lk 1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu (Jan Křtitel); a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael. Lk 2,40 Dítě rostlo (Ježíš) v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Lk 2,52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Tyto tři verše z období Janova a Ježíšova dětství ukazují na postupný proces zrání v různých oblastech Janova a Ježíšova lidství. Jeho duchovní rozvoj, jeho mentální rozvoj i jeho fyzický rozvoj.
Jestli je Ježíš pro nás vzorem a vidíme na něm, že se rozvíjí postupně, musíme si uvědomit, že ani my nemůžeme z ničeho nic se stát zralými, ale musíme postupně růst. Zaměřím se nyní víc na tyto tři oblasti růstu člověka.
a. duchovní život člověka
Jako křesťané se musíme učit žít duchovní život. Není to automatika. Někdy když slyšíme modlitbu staršího křesťana, může nás odradit se modlit. Když jsem byl ve sboru a slyšel jsem se modlit některé bratry, říkal jsem si, že nikdy nebudu tam, kde jsou oni.
Ale do srdce vidí jen Bůh a navíc nemá smysl se srovnávat. Každý začínáme
v určité fázi a nemůžeme ji přeskočit. Je to jako vývoj dítěte. Nejdříve je dítě novorozenec, pak je kojenec, pak je batole, pak dítě předškolního věku atd. Podobně je to i v duchovní oblasti. Když se člověk obrátí k Bohu, je jako novorozenec. Novorozenec nic neví
o světě, vidí jen na několik desítek centimetrů před sebe, to mu stačí na to, aby vnímal to nejdůležitější - mámu. Podobně je to s duchovním novorozencem. Je třeba, aby se soustředil na mámu. Musí být v maminčině náručí a zrát v bezpečí její náruče. Někdy je to matoucí, protože někteří lidé uvěří v pozdějším věku, kdy jsou již zralejší a dokážou maskovat duchovní zralost.
Pro člověka může být někdy pokořující si přiznat v pozdějším věku, že jsem duchovně teprve na začátku. Už bychom chtěli být zralí, ale ono nejde přeskakovat. Zrát se musí postupně.
Je třeba postupně od začátku začít číst Bibli a začít s jednoduchými modlitbami. Víra roste postupně. V duchovní oblasti není žádná zkratka.
Lk 1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael. Takže to byla duchovní oblast.
b. psychický vývoj člověka
Další oblastí vývoje člověka je psychická. Podívejme se na souvislost mezi duchovním a psychickým vývojem.
U Lukáše vidíme spojitost mezi jednotlivými oblastmi. Síla, moudrost a Boží milost.
Lk 2,40 Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním
Tedy rozvoj člověka ve fyzické, psychické a duchovní oblasti je spojený.
Pokud chci růst v duchovní oblasti, nemůžu vynechávat psychickou stránku svojí bytosti. Nemůžu ignorovat svou osobnost a své prožívání. Jsou důležité moje myšlenky, tam je třeba se učit myslet křesťanským způsobem. Když procházím pochybnostmi, musím se naučit s pochybnostmi bojovat. Když přicházejí lži, ať už poslechem, nebo čtením nebo v myšlenkách, je třeba být silný, abych lež odhalil, odmítl a připomenul si pravdu. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Jak je to ale s emocemi? Nechci fušovat psychologům do řemesla, odpusťte mi zjednodušení. Emoce jsou vlastně jako ukazatele. Když mi v autu dojde benzín, začne mi blikat kontrolka nebo na ručce ukazatele vidím, že je málo benzínu. Emoce nejsou špatné. Jsou stvořeny Bohem proto, aby nám něco o nás řekly. Když jsem naštvaný, ukazuje to na můj vnitřní stav. Nemá cenu popírat to, co cítím ani to potlačovat. Nejrozumnější je položit si otázku,
proč jsem naštvaný? Tady asi skončí většina lidí. Řekneme, že za to může Franta, protože udělal to a to. Pak si řekneme, no, vždyť Franta není tak špatný, vždyť je normálně docela fajn
a necháme to být. Ale zapomeneme
na skutečnost, že emoce jdou z našeho nitra, z našeho srdce. Je pravda,
že když nás někdo kopne do kotníku, tak přímo způsobí naši bolest, ale všechny emoce nefungují tímto způsobem. Zdrojem emocí jsme my. Nemůžeme obviňovat druhé lidi
za naše emoce. Já jsem zodpovědný
za své prožívání. Kolikrát za den slyšíme, je to tvoje vina. Ty děláš můj život hrozný. Kvůli tobě se cítím blbě... Často je to ale tak, že druhý člověk je podnětem pro spuštění něčeho, co máme uvnitř nás. Dost dobře je to
vidět v manželství. Nevím jestli se
vám stává, že na něčem pracujete a najednou přijde člověk a začne se vás na něco ptát nebo si s vámi chce povídat a nebo po vás něco chce. Musím přerušit práci a reagovat na podnět. Někdy jsem podrážděný, protože jsem musel přerušit práci.
Tak mám tendenci spojovat svůj pocit s člověkem, který ho vyvolal. Ale skutečnost je taková, že moje manželka nemůže za můj pocit. Můj pocit vznikl uvnitř mě, vznikl tak, že jsem na něčem pracoval a nyní vnímám, že nemůžu pokračovat. Mám volby, buď si řeknu: co po mě zase chce? Proč mě otravuješ? A naštvu se a budu nepříjemný. Nebo si řeknu, vadí mi, že musím přerušit svoji práci a cítím se stresovaný, že nestíhám a teď ztratím čas rozhovorem, ale rozhoduju se chovat se k druhému člověku ohleduplně a odpovím: "miláčku, mohla bys prosím přijít za 5 minut? Musím něco dokončit a nemůže to počkat." Je to úplně jiná odpověď než "Co zase chceš? Nemůžeš mě neotravovat v mojí práci?".
Jsem přesvědčen, že duchovní a psychická oblast spolu souvisí. Nemůžeme si myslet, že budeme v duchovní oblasti zbožní a přitom nekontrolovat naše pocity. Tak to bohužel nefunguje. Pokud chci duchovně zrát, musím dostat svoje myšlenky a pocity pod kontrolu. Ne je potlačit, ale místo toho si je uvědomit a pracovat s nimi. Pamatujme si, že druhý člověk není zodpovědný za moje pocity, ale za moje pocity jsem zodpovědný já sám.
c. fyzický vývoj člověka
Třetí oblastí je fyzický vývoj. Jako duchovní a psychický vývoj spolu souvisí, platí to podobně i pro fyzickou oblast. Když se rozčílíme, můžeme to pociťovat i fyzicky. Někteří lidé dostanou při záchvatu hněvu i infarkt. Když dostaneme pod kontrolu svoje pocity, můžeme zlepšit i náš fyzický stav.
Vím, že jsem se dopustil zjednodušení. Ne vždy to tak skutečně je. Dovolte mi uvést jiný příklad. Obžerství. Když se někdo systematicky přejídá, je to něco, co je hřích a odděluje ho to od Boha, ale zároveň přejídání způsobuje
fyzické problémy. A když mě bolí břicho z přejedení, pak i obtížně myslím. Zkrátka vidíme, že fyzická, duševní a duchovní složka člověka je propojená.
V evangeliu Lukáše čteme: Lk 2,52
A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem
Na Ježíšově životě vidíme, že nebyl jednostrannou osobou. Nebyl to nějaký pijan či bohém, ale spolu s jeho duchovní a duševní disciplínou byl odevzdaný Bohu i po fyzické stránce. Když ho vidíme postit se 40 dní na poušti, musel mít velmi trénovanou vůli, aby to vydržel, když vidíme, že brzy vstával a modlil se často v noci, musel být po fyzické stránce zdráv,
aby takové činnosti vydržel. Chodil po celé zemi křížem krážem, tak jako jeho učedníci a lidé v té době, kdyby to byl tlustý povaleč, asi by tolik pěšky necestoval.
Co tím chci vším říct?
Člověk je zkrátka celistvá bytost,
nejen duchovní nebo duševní nebo jen fyzický tvor, ale celková bytost,
Ježíš je také plně člověkem, duchovně, duševně i fyzicky...
Příběh z evangelia
Nyní se podívejme krátce na příběh, který je ohraničený dvěma verši, které jsem četl. Tyto verše nám ukazují, že Ježíš vyzrával po fyzické, duševní i duchovní stránce postupně. Uvidíme Ježíše v reálné situaci jako dvanáctiletého puberťáka. Říká se, že je to nejhorší období u dětí. Podívejme se, co Ježíš dělal ve 12 letech.
a. pozadí
Ve 41.-42. verši čteme, že Ježíš šel se svými rodiči o velikonocích do Jeruzaléma. To měli jako židovská rodina ve zvyku, Ježíš už byl dost starý, aby šel sám se svými rodiči. Všechno se stalo tak, jak bylo obvyklé, autor evangelia všechny zvyky přeskakuje a dostává se až k tomu, co se stalo jinak.
b. zápletka
Rodiče se vydali domů na sever, ale přehlédly, že Ježíš zůstal v Jeruzalémě. V této době se necestovalo osamoceně, šli s ostatními rodinami několik dní a povídali si. Ve výpravách a poutích jde hodně lidí společně a není někdy možné najít jednoho člověka. Je možné, že Ježíš měl jít s nějakým starším bratrem, který ho měl na starosti a rodiče měly za to, že jde s nimi. Problém nastal až po dnu chůze, kdy se Josef a Maria snažili najít Ježíše, ale nikde nebyl.
c. vrchol
Všude ho hledali, ale nemohli ho najít. Pokud jste rodiče a někdy se vám ztratilo dítě v obchoďáku, asi víte,
jaký je to pocit. Pokud nejste rodiče, možná znáte z vašich dětských let, jaké to bylo se ztratit a být sami. Zkuste se vcítit do rodičů.
d. rozuzlení... Ježíš nalezen...
Nakonec Marie a Josef Ježíše našli
v chrámě. Jaká to musela být úleva.
Na tomto místě vidíme Ježíše jako moudrého chlapce, který se učí od náboženských učitelů a rozumně s
nimi hovoří. Proč ale jeho rodiče nic nevěděly? Myslím, že je docela možné, že jako 12 letý chlapec prostě nedomyslel, jak se jeho rodiče budou cítit a že o něj budou mít hrozný strach.
e. návrat a poučení... "musím být tam, kde jde o věc mého Otce"...
Když viděli Josef a Marie Ježíše, byli velmi překvapení. Místo uplakaného chlapce, který se ztratil, viděli mladého muže, který se natolik nechal strhnout touhou po vzdělání a rozhovoru nad Biblí, že nejspíše zapomněl, že jeho rodiče odešly domů a nic jim neřekl. Maria Ježíše napomenula, Synu, co jsi to udělal? Já i tvůj otec jsme tě s úzkostí hledali. Ježíš ale odpověděl, že je na správném místě. Dobře si již uvědomoval, že jeho otec není Josef, ale že má nebeského otce, který je jeho skutečným otcem. Říká zajímavou věc: musím být tam, kde jde o věc mého Otce.
Nemůžeme se divit rodičům, že tomu, co Ježíš řekl, neporozuměli. Evangelista Lukáš nám ale říká, že Maria si to vše pamatovala, uchovávala si to v srdci. Nakonec se všichni vrátili domů a příběh tím končí. Co si ale z tohoto příběhu můžeme vzít? Ve dvanácti letech jsou již často puberťáci schopni klást velmi zásadní životní otázky a diskutovat o životě s dospělými, tak je třeba je brát vážně a věnovat takovým otázkám čas.
Také jsme viděli, jak Ježíš jako člověk postupně zraje, není jen Bohem, který ve svém majestátu všechno již ví, ale vidíme Ježíše jako člověka, který se jako 12 letý učí a dělá všechno to, co jeho rodiče. Má touhu po Boží blízkosti, která je natolik silná, že zapomene na svoje rodiče, kteří odejdou domů a až po dni cesty si uvědomí, že syn zůstal někde jinde.
Ježíš prospíval na duchu i na těle...
Příběh je zakončen 52. veršem:
52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
Tedy opět vidíme jako refrén opakující se motiv postupného zrání Ježíše. Ježíš prospíval na duchu, sílil v moudrosti i na těle... tedy Ježíš jako člověk nebyl jen nějakým přeludem, ale skutečným člověkem z masa a kostí, člověkem fyzickým, duševním i duchovním. Lidé ho jako člověka poznávali a to se jim líbilo a líbilo se to i Bohu.
Spojení příběhu s celistvostí člověka
Viděli jsme Ježíše jako 12 letého puberťáka, jak diskutuje s učiteli a putuje na dlouhou vzdálenost se svými rodiči. Viděli jsme na příkladu Pána Ježíše, že člověk není jen fyzická nebo duševní nebo jen duchovní bytost, ale projevuje se vždy jako celek. Ježíš musel zrát fyzicky a duševně a duchovně. Nezačal svůj úkol ve 12,
ale dál rostl až do svých 30 let, takže
na Ježíšově příkladu vidíme nutnost fyzického, duševního i duchovního zrání. Když teď nastává advent a připomínáme si příchod světla do temnoty, příchod Božího Syna do světa, nezapomeňme, že Ježíš není pouze Bůh, ale je také člověkem. Ježíš jako člověk prošel vším, čím musíme projít jako lidé my. Když čteme příběhy z evangelií, vidíme u Ježíše radost, smutek, smích i pláč, hněv i lítost. Ježíš nebyl nějakým sterilním neutrálním člověkem, nebyl ani nějakým fyzickým vehiklem pro Boha, ale byl plnohodnotným člověkem, proto vězme, že Bůh nám v Kristu perfektně rozumí, protože prošel vším, čím procházíme my. Dokáže se s námi ve všem ztotožnit. Také platí, že Ježíš je pro nás nejlepším vzorem k následování. Nikdo jiný totiž neukazuje tak dobře, jaký má být člověk. Jak řekl Pavel, máme dorůstat zralého lidství měřeného mírou Kristovy plnosti. To ale znamená, že nebudeme žádnou oblast našeho lidství zanedbávat. To znamená, že se naučíme správně myslet, ovládat vůli, ale také pochopíme své emoce. Nemůžeme si totiž myslet, že jako lidé můžeme duchovně zrát, aniž bychom zráli duševně. Stejně jako Ježíš zrál souběžně, musíme i my postupně zrát fyzicky, duševně i duchovně. Není totiž žádná zkratka, je to pozvolný proces vnitřní proměny, kterou působí sám Duch Svatý. Na nás je se mu otevřít a odevzdat mu vše, co máme. Potom můžeme 52. verš o Ježíšovi vztáhnout jako zaslíbení i na sebe: A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Buďme tedy naplňováni Duchem Božím, abychom byli milí Bohu i lidem. Amen.

Alfa kurz

4. srpna 2012 v 7:27 | Petr Šedý |  O Proseku

Alfa na Proseku v úterý 2.10. od 19h

v restauraci Na bobovce u bobové dráhy,

Co je Alfa?

Příležitost prozkoumat smysl života

Večeře Každé setkání začíná společným jídlem, které dává účastníkům kurzu příležitost vzájemně se seznámit.
Promluva Na promluvu navazuje diskuse ve skupinkách. Cílem je probírat téma večera, klást otázky a vyjadřovat různé názory.
Káva & Skupinky Naslouchejte, získávejte informace, diskutujte a objevujte. A zeptat se můžete na cokoliv.

Alfa je místem, kde není žádná otázka pokládána za nemístnou ani nevhodnou nebo zaujatou.

Témata promluv

otazniky alfy
  • Jde v životě ještě o víc?
  • Kdo je to Ježíš Kristus?
  • Proč Ježíš zemřel?
  • Proč a jak se modlit?
  • Proč a jak číst Bibli?
  • Jak nás Bůh vede?
  • Kdo je to svatý Duch?
  • Jak mohu prožít zbytek života co nejlépe?
  • Jak odolat zlému?
  • Proč a jak mluvit s druhými o víře?
  • Uzdravuje Bůh i dnes?
  • A co církev?

Restaurace na bobovce, Prosecká 430/36

zastávka autobusu 140 Kelerka

pro více info pište na petr.sedy@cb.cz

nebo volejte či pište sms na 739 655 827



Kurz Alfa od 2.10. 2012 od 19h

1. srpna 2012 v 19:40 | Petr Šedý |  Aktuality
Alfa na Proseku 2. října od 19h

Chcete se dovědět víc o křesťanství? Chcete vědět víc o Bohu?
Chcete vědět, jak máte poznat Boha a Jeho vůli?
Jak nalézt odpuštění a zjistit, jaký je smysl života?



oficiální stránky Alfy www.kurzyalfa.cz
kontakt na organizátora:
Petr Šedý
739 655 827
petr.sedy@cb.cz

Kurzy Alfa tvoří série promluv na klíčová témata, související s křesťanskou vírou.
Večeře Každé setkání začíná společným jídlem, které dává účastníkům kurzu příležitost vzájemně se seznámit.
Promluva Na promluvu navazuje diskuse ve skupinkách. Cílem je probírat téma večera, klást otázky a vyjadřovat různé názory.
Káva & Skupinky Naslouchejte, získávejte informace, diskutujte a objevujte. A zeptat se můžete na cokoliv. Alfa je místem, kde není žádná otázka pokládána za nemístnou ani nevhodnou nebo zaujatou.

Témata promluv


  • Jde v životě ještě o víc? (úvodní večer kurzu) 2.10.2012
  • Kdo je to Ježíš? 9.10.2012
  • Proč Ježíš zemřel? 16.10.2012
  • Jak získat víru?
  • Proč a jak se modlit? 23.10.2012
  • Proč a jak číst Bibli? 30.10.2012
  • Jak nás Bůh vede? 6.11.2012
  • Kdo je to svatý Duch? 13.11.2012
  • Co svatý Duch dělá?
  • Jak mohu být naplněn svatým Duchem?
  • Jak mohu prožít zbytek života co nejlépe? 27.11.2012
  • Jak odolat zlému?
  • Proč a jak mluvit s druhými o víře?
  • Uzdravuje Bůh i dnes?
  • A co církev? 20.11.2012

Víra a skutky

4. června 2012 v 13:47 | Grizly |  Dobrá zpráva
Hlavní teze: Víra bez skutků je mrtvá (v17, 26): Bůh je nejvíce oslaven skrze živou víru



Úvod

Znáte film Matrix? Vzpomínáte si na scénu, kdy Neo spadne při testu z mrakodrapu a příšerně si nabije o beton? Probudí se v lodi Nabukadnesar a říká: "to nebylo jen jako, že ne?". Morfeus mu říká zajímavou myšlenku: když se zabiješ v matrixu, zemřeš i ve skutečnosti. Tělo bez mozku není k ničemu. Když odhlédneme od této filosofické myšlenky, Jakub v našem dnešním textu říká něco podobného. Víra bez skutků je mrtvá. Přirovnává tuto skutečnost k tělu a duchu: Ve verši 26 v druhé kapitole říká: Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků. To věřím bude dobře rezonovat s dnešním zamyšlením. Pokračujeme v sérii Ježíšova etika a dnes vykládáme text z Jakubova listu, 2. kapitoly, od 14. do 26. verše. Posledně nám Tomáš Uher připomněl v předchozí pasáži, že křesťanský život je charakteristický jednak tím, že nestraníme druhým, neupřednostňujeme druhé pro jejich mocenské, společenské či ekonomické postavení, stejně jako Bůh nestraní lidem významným. Na druhou stranu jako Bůh straní lidem v lidských očích bezvýznamným, stejně tak křesťan si nachází čas na lidi, kteří mu nemůžou dodat na důležitosti ve společenských kruzích.

Z Božího slova jsme si uvědomili, že křesťanský životní styl není něčím nařízeným či vynuceným, Ježíšova etika a křesťanský životní styl popisovaný v Jakubově epištole je důsledek naší víry v Krista. Chtěl bych nám připomenout důležitý verš, který věřím tvoří páteř této epištoly a dobře vyjadřuje tuto duchovní skutečnost. Nacházíme jej dvakrát v prvních dvou kapitolách a Jakub jej nazývá dokonalý zákon svobody. 1. kapitola, 25. verš říká: kdo se zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá... ten bude blahoslavený pro své skutky. Dnes na tuto skutečnost navážeme. A znovu to říká Jakub v druhé kapitole: Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni dokonalým zákonem svobody. Tedy křesťanský životní styl je záležitost vnitřní. Jednat jako křesťan není naše povinnost, ale je to záležitost změny srdce. A v této souvislosti je na místě klást otázku: je možné věřit a nečinit dobré skutky? A protože se touto otázkou zabývala již první církev, není nic lepšího, než navštívit náš dnešní text z 2. kapitoly, od 14. do 26. verše.

Kam dál